Plazmatický cholesterol a cholesterol ve výživě

Pochybovat o tom, že zvýšená hladina plazmatického cholesterolu představuje významné riziko aterosklerózy a jejích nejvážnějších důsledků, infarktu myokardu, ischemických cévních mozkových příhod či ischemické choroby dolních končetin, je v současné době plavbou proti silnému proudu velké řeky.

Naprostá většina doporučení odborných společností pro výživu, pro kardiologii, pro preventivní medicínu, pro aterosklerózu a mnoha dalších se v tom jednoznačně shoduje. V souladu s těmito doporučeními je i většina článků z předních světových časopisů a názory opačné jsou rozhodně významně minoritní. Proto jsou za jednoznačně rizikové považovány u zdravých lidí plazmatické hladiny celkového cholesterolu nad 5 mmol/l a LDL-cholesterolu nad 3,0 mmol/l, u lidí s rizikem kardiovaskulárního onemocnění, tedy například u pacientů s diabetem, arteriální hypertenzí či obezitou pak je doporučení mít tuto hladinu nižší než 4,5 mmol/l a LDL-chol pod 2,5 mmol/l. U těch, kteří jsou již po infarktu myokardu či mají jinou klinickou manifestaci aterosklerózy, je doporučeno mít LDL-cholesterol nižší než 1,8 mmol/l. Z tohoto hlediska se připojujeme ke stanovisku profesora Češky.

Mnohem složitější je to s doporučením o přísunu cholesterolu ve výživě. Přestože většina doporučení národních i mezinárodních společností dosud tradičně uvádí, že denní příjem cholesterolu v potravě by neměl překročit 300 mg, je zřetelné, že za větší částí denního obratu cholesterolu stojí jeho endogenní syntéza. Ta se rozhodně zvyšuje s energetickým přísunem a také s přísunem nasycených mastných kyselin a transmastných kyselin v dietě. Proto se pozornost nutriční vědy zaměřuje více tímto směrem. A proto také například zcela současné americké vládní doporučení o dietě neuvádí limit pro přísun cholesterolu v potravě.

Z tohoto hlediska je také potřeba diskutovat geniální pokus Nikolaje Aničkova, který podával králíkům cholesterol izolovaný z vaječného žloutku a rozpuštěný ve slunečnicovém oleji (0,3–0,8 gramu cholesterolu denně). Pokud do této úvahy zařadíme i fakt, že králík je býložravec a s cholesterolem zřejmě nemá velkou šanci se běžně ve stravě setkávat, tak při všem obdivu k sérii Aničkovových nutričních pokusů se musíme dívat na interpretaci Aničkovova pokusu také kriticky. V porovnání s hmotností všežravce člověka dostali býložraví králíci o jeden až dva řády vyšší dávku cholesterolu, než může být lidský příjem cholesterolu (plazmatické hladiny cholesterolu se pak u jeho pokusných zvířat pohybovaly v rozmezí 13–26 mmol/l). Proto diskuse o reálné hranici doporučeného příjmu cholesterolu má mnohem větší než akademický význam. A právě z tohoto důvodu je Ginterovo upozornění na problém cenné. Jeho závěry jsou však především pro každodenní klinickou a preventivně pojatou medicínu neakceptovatelné.