Mikroskopy v rukou biologů

Zlomovým bodem při vývoji mikroskopických technik bylo zejména odhalení fluorescence, tedy schopnosti některých látek (fluoroforů) vyzařovat absorbované světlo určité vlnové délky v podobě sekundárního záření o vyšší vlnové délce a nižší energii. Výrazně se tím zvyšuje kontrast sledovaného objektu. Pomocí fluoroforů lze přesně, přímo či nepřímo, označit specifické buněčné struktury (jádro, mitochondrie, endoplazmatické retikulum atd.) nebo biologické makromolekuly, jako jsou proteiny či nukleové kyseliny.

Fluorofory jsou jednak malé molekuly (typicky organické sloučeniny s aromatickým jádrem), je mezi nimi zastoupena i řada přírodních pigmentů (např. chlorofyly rostlin), jednak celé proteiny, např. zelený fluorescenční protein (GFP) a jeho mutační varianty s odlišnými spektrálními vlastnostmi. Takovýmto proteinem lze na genetické úrovni označit i konkrétní protein v buňce a sledovat jeho lokalizaci.

Stereomikroskopy

Spojením dvou samostatných optických soustav (dvou objektivů a dvou okulárů) vznikl stereomikroskop (preparační lupa), který umožňuje získat ostrý trojrozměrný obraz objektu (povětšinou větších rozměrů). Slouží jak k preparačním účelům, tak k pozorování makroskopických detailů. Digitální snímání obrazu poskytuje možnost skládat série odlišně zaostřených snímků, a připravit tak velmi instruktivní ilustrace s velkou hloubkou ostrosti, a to i u objektů s extrémním kontrastem. Stereomikroskopy využívají především systematičtí biologové pro potřeby taxonomie a morfologie, ale slouží například i genetikům či buněčným a molekulárním biologům při lokalizaci produktů přepisu a překladu genetické informace na úrovni celého organismu či tkání. Běžně jsou využívány i fluorescenční varianty stereomikroskopů.