Rok s ebolou
V prosinci loňského roku uplynul rok od chvíle, kdy v guinejské vesnici Meliandou v pralesích blízko hranic se Sierrou Leone a Libérií onemocněl dvouletý chlapec jménem Emile Ouamouno horečkou, průjmy s černou stolicí a zvracením. Po několika dnech zemřel, ale v mezidobí stačil záhadnou smrtelnou chorobou infikovat sestru, matku a babičku…
Kromě dalších deseti obyvatel vesnice se nakazilo i několik návštěvníků pohřbu prvních zemřelých. Ti nemoc roznesli do sousedních vesnic. Jeden z pacientů zavlekl nákazu do nemocnice v nedalekém městě a epidemie se začala šířit ještě dřív, než byla choroba rozpoznána jako krvácivá virová horečka ebola.1) Po zhruba třech měsících, v době, kdy už nemoc měla na svědomí desítky obětí, oznámila Světová zdravotnická organizace (WHO) vypuknutí epidemie.2)
O epidemii eboly bylo už napsáno mnoho. Zde se omezuji jen na biologické souvislosti této infekční nemoci včetně biomedicínských prostředků, které mohou pomoci šíření epidemie zastavit. Příběh eboly je samozřejmě mnohem širší, má také rozměry epidemiologické, kulturní, politické, etnografické i ekonomické; ty však ponechávám povolanějším.
Mýtus rychlého vykrvácení
Navzdory zakořeněným představám ebola své oběti obvykle nezabíjí tím, že by způsobovala rychlé vykrvácení ze všech tělních otvorů. Počáteční příznaky se podobají běžné viróze či chřipce s únavou, horečkou a bolestmi hlavy. Inkubační doba nepřesahuje tři týdny, obvykle je pouhých několik dnů po kontaktu s nemocným nebo jeho tělními tekutinami. Po přibližně pěti dnech „chřipkovitých“ příznaků se stav pacienta obvykle zhoršuje, dostavují se vyčerpávající průjmy a zvracení, zarudlé oči, popřípadě nervové příznaky. Nastane-li smrt, je to obvykle mezi 6. a 16. dnem v důsledku celkového vyčerpání především ze ztráty tekutin a iontů.
Snížená srážlivost krve a pověstné krvácení z narušených vlásečnic se objevuje jen asi u 18 % pacientů, často se projevuje krvácením do střev (černá stolice) či vyrážkou nebo spontánními modřinami.
V podmínkách slušně vybavené evropské nemocnice, kde je možné průběžně monitorovat a uměle udržovat stav vnitřního prostředí, je pacienta většinou možné zachránit. Významný vliv má i kvalitní ošetřovatelská péče. V Libérii se národní hrdinkou stala dvaadvacetiletá studentka střední zdravotnické školy Fatu Kekula, která doma s využitím velmi skromných prostředků (gumové rukavice, roušky, pláštěnka, igelitové pytle) vlastnoručně vybudovala izolační jednotku pro nemocné členy rodiny a pečlivým ošetřováním se jí podařilo zachránit tři ze čtyř pacientů, aniž by se sama nakazila.