Vivat Academia

Taky vám občas vrtá hlavou, co je za tím, že některý kolega ve vaší práci má energie na rozdávání, druhý o práci spíše mluví a jiný se ani o to nepokouší? Pokud se pohybujete na akademické půdě, mohou se vaše úvahy možná ještě víc zkomplikovat.

Někdo rád přednáší a nerad píše,¹⁾ jiný naopak, a někdo zkrátka nedělá rád nic (snad kromě pravidelného docházení do menzy²⁾). Asi nebudu přehánět, když napíšu, že většina z nás se řadí nebo by se ráda řadila do úplně jiné skupiny, a to konkrétně do té, která ráda učí i ráda píše.³⁾ Ne snad tedy, že by na univerzitě nebylo co jiného do činění, ale tyto dvě činnosti dělají univerzitní prostředí do značné míry unikátní.⁴⁾ Inu a o tom, a také proč to někomu jde a někomu ne, je kniha Stoner⁵⁾ Johna Williamse (ale nejen o tom…).

O deset let dříve narozený jmenovec slavnějšího hudebního skladatele sám většinu života v univerzitním prostředí strávil. Jak již to v anglosaském prostředí bývá, nebylo to v rodném Texasu, ale v Missouri. Na začátku knihy uvádí, že Missourijskou univerzitu pozměnil jak věcně, tak historicky. Z životopisu autora, který zemřel v roce 1994, je však znát značná autentičnost a znalost prostředí. A to je právě to, co by akademického našince mohlo velmi zaujmout, i když se hlavní hrdina zabývá literaturou a ne třeba biologií. V USA byl Stoner po reedici označen časopisem New Yorker za Největší americký román, o kterém jste nikdy neslyšeli.

Protože nejsem spisovatel, tak bych si na ochutnání dovolil ukázku z rozpravy mezi Stonerem a jeho dvěma přáteli, jejíž význam se pak nese celou knihou: Zamysleli jste se někdy, pánové, nad skutečnou podstatou univerzity?, ptá se jeden ze Stonerových přátel. A zároveň i částečně odpovídá: Je to útočiště – zotavovna pro neduživé, přestárlé, nespokojené a jinak nekompetentní typy. […] To my jsme univerzita… A poněkud sebekriticky doplňuje: Není tu pro studenty, pro nezištnou snahu o nabytí vědomostí… Skoro nakonec ještě přičiní špetku o tom, proč někdo na univerzitě působí a jiný ne: To my udáváme krok a sem tam někoho obyčejného přijmeme mezi sebe. A na úplný závěr něco, co již vážně přehnal: Nikomu neubližujeme, tvrdíme, co se nám zachce, a jsme za to placení…

Jen dodám, že naše prostředí se od anglosaského zcela jistě liší a podobnost je tedy čistě náhodná. Navíc Williams nechává, snad i trochu škodolibě, takto drze promlouvajícího hrdinu zemřít v první světové válce u Château‑ -Thierry. Zatímco osud dalších dvou přátel sleduje až do pádu jediné Stonerem napsané knihy z rukou do ticha místnosti.

Nemohu si pomoct, ale několik paralel se sebou samým a svými kolegy se mi povedlo najít. Zároveň musím napsat, že se s nimi Williams popasoval tak, že na některé kolegy již nebudu hledět tolik skrz prsty – a kvůli některým zkrátka omezím návštěvy v menze. Přeji příjemné čtení a třeba se dočkáme vydání i dalších Williamsových knih.