In uno versum

Náležitý a spravedlivý úvodník 2015/10 připomíná zásluhy zesnulého Radima Palouše o vznik CTS a kladný vztah k transdisciplinaritě obecně (právě tak náleží nemalá část zásluh Jiřímu Fialovi a Petru Vopěnkovi; je zvláštní, že všichni tři mušketýři nedávno zesnuli – štěstí, že Vesmír připouští poukazy k souvislostem transdisciplinárním, nikoliv však transcendentálním…). Na mě si už patrně stěží kdo pamatuje: nezanechal jsem ani průlom do transdisciplinarity, nepřispěl jsem k zplození nové disciplíny, ba ani k zvýšení impaktového faktoru této nesporně nejvýznamnější univerzitní instituce.

Ježto jsem byl shodou okolností občas „při tom“, dovoluji si doplnit viditelné a nahlédnutelné úspěchy CTS několika dalšími, neviditelnými, a tudíž zá‑zračnými přínosy této instituce. Prvním zázrakem už bylo, že moudré odborníky odpovídající ideálu vůbec nalezl a že vytvořili trvale udržitelné společenství – ať už negativní či pozitivní selekcí. Jeho realismus naplnil i druhý zázrak: že vědci jeho týmu opravdu přestali filosofy pokládat šmahem za pábitele a přesvědčili se, že to se závaznou pravdou myslí právě tak vážně jako oni, kteří zase ztratili v očích těch druhých status fachidiotů. Víc než zteřelé lávky a zbořené můstky nebylo možno očekávat: to, co IMH skromně označuje za ideál, bylo objektivně nemožné od samého počátku, přes nejlepší vůli, která v CTS panuje. Už na počátku se samovolně/instinktivně oddělily dvě skupiny, tzv. vědců a tzv. filosofů. (Přesně tak jako dle líčení Basila Hileyho na poválečné transoceánské fyzikální party.)

Pro sebe jsem si odnesl i další velký poznatek, rovněž neviditelný, a tudíž také nepublikovaný a tedy bez impaktu. Vědci a myslitelé obývají každý svůj svět, který vzájemně nesdílejí a i s naším společně obývaným lidským světem mají zanedbatelný průnik. Exempli gratia: náhodou jsem byl přítomen na IMH zmiňovaném seriálu přednášek CTS na téma čas. A ježto jsem rozuměl příspěvkům z obou stran, využil jsem výhod podvojné perspektivy – a nestačil jsem se divit! Nenašel jsem jiný důvod než zvyk jazykové homonymie, dokládající, že obě strany mluvily (domnívaly se vypovídat) o tomtéž. Dnes již dokážu onen (až příliš obvyklý) „transdisciplinární paradox“ pochopit: zatímco vědci mluvili o jednorozměrné měřitelné fyzikální veličině, ti druzí měli na mysli mnohostrannou a neustále prožívanou zkušenost.