Aktuální číslo:

2020/10

Téma měsíce:

Hry

Vděčíme za monogamii babičkám?

 |  5. 11. 2015
 |  Vesmír 94, 598, 2015/11

Podle nedávné práce kolektivu kolem J. Coxwortha (doi: 10.1073/pnas.1599993112) se zdá, že ano. Nepředstavujme si však plíživý dohled tchyní nad spořádaným rodinným životem jejich zeťů. Staré dámy jsou v tom vlastně nakonec skoro nevinně a celé to spískaly jejich geny pro dlouhověkost. Mít k ruce zkušenou pomocnici se lidským samičkám od počátku vyplácelo, jak ochotně dosvědčí i současné matky. Od afrických savan po pražské uličky, všude se babičky přičinlivě starají, aby vnoučata prospívala, a cpou je dobrotami od úsvitu do soumraku. Odložit batole na chvíli k babičce může navíc rodičům napomoci k brzkému početí dalšího potomka, a tak se babičkovské geny mohou úspěšně šířit. Předchozí modely naznačily, že stačilo pár desítek tisíc let, aby se v populaci podíl žen, jež dosáhly příslušného postmenopauzálního věku, zvýšil z jednoho procenta na 43, což je zhruba hodnota pozorovaná u dnešních lovecko-sběračských populací. Jelikož však dlouhověkost nebyla vázána pouze na ženské pohlaví, začali se kolem potloukat též dědečkové. A bylo zaděláno na problém. Přestože kvalita pohlavních buněk u mužů s věkem klesá, jsou v zásadě schopni rozmnožování po celý život. Neplodnost babiček tak vychýlila poměr pohlaví ve fertilní populaci výrazně na stranu mužů, čímž mezi nimi značně vzrostlo soupeření o partnerky.

Jedna z dřívějších hypotéz tvrdí, že muže k jejich družkám připoutaly otcovské povinnosti. Paternální péče se však u savců opakovaně vyvíjela spíše v návaznosti na již existující monogamii (třeba z důvodu hájení sdíleného teritoria), nikoli obráceně. V případě člověka tak autoři soudí, že narůstající kompetice dostala muže do situace, kdy bylo nejlepším řešením chránit si stávající reprodukční partnerku a zůstat jí (více či méně) věrný po celý život. Ve volném čase se pak mohli začít zapojovat do výchovy společného potomstva.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Martin Minařík

Mgr. Martin Minařík (*1987) vystudoval zoologii obratlovců na PřF UK v Praze. Jako doktorand na katedře zoologie se v současné době věnuje studiu evoluce a morfogeneze hlavových struktur obratlovců, ve volném čase pak především herpetologii.

Doporučujeme

Lekce z pandemie

Lekce z pandemie

Eva Bobůrková  |  5. 10. 2020
Když se objevila zpráva, že pražský taxikář, hospitalizovaný v těžkém stavu s nemocí covid-19, dostal jako první pacient v Česku nový...
Hry a lidé

Hry a lidé

Martin Soukup  |  5. 10. 2020
Hra a hraní je základem každé kultury. Přesněji řečeno, hra kulturu předchází. Jak si hrají lidé neznalí písma, jak si osvojují fotbal či kriket,...
Nahlédnout mořským prvokům pod pokličku

Nahlédnout mořským prvokům pod pokličku uzamčeno

Sepsat výsledky pětiletého výzkumu 113 vědců z 53 laboratoří a 14 zemí světa znamenalo vytvořit uživatelskou příručku pro genetickou manipulaci...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné