Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Vděčíme za monogamii babičkám?

 |  5. 11. 2015
 |  Vesmír 94, 598, 2015/11

Podle nedávné práce kolektivu kolem J. Coxwortha (doi: 10.1073/pnas.1599993112) se zdá, že ano. Nepředstavujme si však plíživý dohled tchyní nad spořádaným rodinným životem jejich zeťů. Staré dámy jsou v tom vlastně nakonec skoro nevinně a celé to spískaly jejich geny pro dlouhověkost. Mít k ruce zkušenou pomocnici se lidským samičkám od počátku vyplácelo, jak ochotně dosvědčí i současné matky. Od afrických savan po pražské uličky, všude se babičky přičinlivě starají, aby vnoučata prospívala, a cpou je dobrotami od úsvitu do soumraku. Odložit batole na chvíli k babičce může navíc rodičům napomoci k brzkému početí dalšího potomka, a tak se babičkovské geny mohou úspěšně šířit. Předchozí modely naznačily, že stačilo pár desítek tisíc let, aby se v populaci podíl žen, jež dosáhly příslušného postmenopauzálního věku, zvýšil z jednoho procenta na 43, což je zhruba hodnota pozorovaná u dnešních lovecko-sběračských populací. Jelikož však dlouhověkost nebyla vázána pouze na ženské pohlaví, začali se kolem potloukat též dědečkové. A bylo zaděláno na problém. Přestože kvalita pohlavních buněk u mužů s věkem klesá, jsou v zásadě schopni rozmnožování po celý život. Neplodnost babiček tak vychýlila poměr pohlaví ve fertilní populaci výrazně na stranu mužů, čímž mezi nimi značně vzrostlo soupeření o partnerky.

Jedna z dřívějších hypotéz tvrdí, že muže k jejich družkám připoutaly otcovské povinnosti. Paternální péče se však u savců opakovaně vyvíjela spíše v návaznosti na již existující monogamii (třeba z důvodu hájení sdíleného teritoria), nikoli obráceně. V případě člověka tak autoři soudí, že narůstající kompetice dostala muže do situace, kdy bylo nejlepším řešením chránit si stávající reprodukční partnerku a zůstat jí (více či méně) věrný po celý život. Ve volném čase se pak mohli začít zapojovat do výchovy společného potomstva.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Martin Minařík

Mgr. Martin Minařík (*1987) vystudoval zoologii obratlovců na PřF UK v Praze. Jako doktorand na katedře zoologie se v současné době věnuje studiu evoluce a morfogeneze hlavových struktur obratlovců, ve volném čase pak především herpetologii.

Doporučujeme

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Ondřej Vrtiška  |  12. 10. 2018
Co nám studium zaniklých civilizací může říct o té naší? I tomu se bude věnovat přednáška Učené společnosti ČR, kterou v úterý 16. října přednese...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné