Vděčíme za monogamii babičkám?

Podle nedávné práce kolektivu kolem J. Coxwortha (doi: 10.1073/pnas.1599993112) se zdá, že ano. Nepředstavujme si však plíživý dohled tchyní nad spořádaným rodinným životem jejich zeťů. Staré dámy jsou v tom vlastně nakonec skoro nevinně a celé to spískaly jejich geny pro dlouhověkost. Mít k ruce zkušenou pomocnici se lidským samičkám od počátku vyplácelo, jak ochotně dosvědčí i současné matky. Od afrických savan po pražské uličky, všude se babičky přičinlivě starají, aby vnoučata prospívala, a cpou je dobrotami od úsvitu do soumraku. Odložit batole na chvíli k babičce může navíc rodičům napomoci k brzkému početí dalšího potomka, a tak se babičkovské geny mohou úspěšně šířit. Předchozí modely naznačily, že stačilo pár desítek tisíc let, aby se v populaci podíl žen, jež dosáhly příslušného postmenopauzálního věku, zvýšil z jednoho procenta na 43, což je zhruba hodnota pozorovaná u dnešních lovecko-sběračských populací. Jelikož však dlouhověkost nebyla vázána pouze na ženské pohlaví, začali se kolem potloukat též dědečkové. A bylo zaděláno na problém. Přestože kvalita pohlavních buněk u mužů s věkem klesá, jsou v zásadě schopni rozmnožování po celý život. Neplodnost babiček tak vychýlila poměr pohlaví ve fertilní populaci výrazně na stranu mužů, čímž mezi nimi značně vzrostlo soupeření o partnerky.

Jedna z dřívějších hypotéz tvrdí, že muže k jejich družkám připoutaly otcovské povinnosti. Paternální péče se však u savců opakovaně vyvíjela spíše v návaznosti na již existující monogamii (třeba z důvodu hájení sdíleného teritoria), nikoli obráceně. V případě člověka tak autoři soudí, že narůstající kompetice dostala muže do situace, kdy bylo nejlepším řešením chránit si stávající reprodukční partnerku a zůstat jí (více či méně) věrný po celý život. Ve volném čase se pak mohli začít zapojovat do výchovy společného potomstva.