Kouzelný Měsíc za závojem

Měsíc se při letošním zatmění, které jsme mohli pozorovat za úplňku v noci z 27. na 28. září, na většině míst v České republice nesměle schovával nejen do stínu Země, ale také za závoj mraků. Světlo, stíny a barvy při zatmění vyprávějí celou řadu zajímavých příběhů.

Na prvním z detailních snímků se zdá být Měsíc v úplňku. Kromě měsíčních moří je na něm dobře vidět kráter Tycho obklopený světlými paprsky sahajícími z jižní až na severní polokouli Měsíce. Tycho patří mezi nejmladší měsíční krátery. Při pozorném pohledu zjistíme, že část Měsíce už je poněkud tmavší. V této době probíhalo polostínové zatmění, které při pohledu očima nezkušený pozorovatel snadno přehlédne, ale fotografie je objektivně zaznamená. Během polostínové fáze by člověk stojící na Měsíci viděl částečné zatmění Slunce. A jak Země postupně zakrývá sluneční kotouč, osvětlení měsíční krajiny slábne – něco podobného jsme zažili letos v březnu při zatmění Slunce u nás na Zemi.

S postupujícím částečným zatměním pak zastíněná strana Měsíce viditelně rudne. Měsíc ani při úplném zatmění nezmizí z oblohy docela. Část slunečního světla se při průchodu zemskou atmosférou lomí do nitra stínu. Na povrchu Měsíce, který je ve stínu, totiž právě probíhá úplné zatmění Slunce způsobené Zemí. Její temný disk je při pohledu z Měsíce lemován oranžovým pruhem zářícího vzduchu – protože se v naší atmosféře rozptyluje především modrá barva, pokračuje do stínu světlo zbavené modré složky a převládá tam červená. Je to vlastně barva červánků.

Když se Měsíc schoval za řídké mraky, objevily se další barvy. Tentokrát se jedná o halový jev, který vzniká na šestibokých ledových krystalcích. Ne všichni pozorovatelé měsíční halo během zatmění viděli. Záleželo na lokálních meteorologických podmínkách.

Poslední fotografie si nezadá s krajinami nizozemských „malých mistrů“ 16. až 18. století. Nechybí rozvětvený mohutný strom, selská architektura ani stafáž v popředí a propracovaná obloha s plujícími mraky. Většinu lidí překvapí, jak je Měsíc ztrácející se v oblacích těsně nad stromem malý. Fotografie nelže – to naopak my, když se díváme na Měsíc, míváme velké oči.

Obraz nám také připomíná nezměrnou hloubku prostoru a času. Mezi mraky vidíme i galaxii v Andromedě. Světlo od ní putovalo k citlivému čipu 2,5 milionu roků, zatímco světlo od mimořádně blízkého Měsíce to stihlo jen za něco málo přes jednu sekundu.