Konec divočiny v Čechách, se zvláštním přihlédnutím k okolí Jihlavy a Havlíčkova Brodu

Letmý pohled na archeologické mapy z různých období českého pravěku, například na sérii map prezentovanou v autoritativním osmisvazkovém díle Archeologie pravěkých Čech, vzbuzuje dojem, že v nadmořských výškách nad 500 metrů přetrvávala až do období vrcholně středověké kolonizace (datované nejčastěji do průběhu 13. století) neporušená pralesní divočina. Pravidlo řídkých, nebo častěji zcela chybějících archeologických nálezů porušují pouze ojedinělé lokality typu nedávno objeveného laténského sídliště u šumavských Prášil (802 m n. m.) nebo nedaleko ležící halštatská a starolaténská „horská pevnost“ Obří hrad (980 m n. m.). Největší plochu pravěkého „území nikoho“ představuje ovšem většina rozlohy Českomoravské vrchoviny. Jediný početnější soubor pravěkých archeologických dokladů z tohoto území je nám k dispozici ve formě nálezů neolitických kamenných sekerek, soustředěných po obou stranách údolí horní a střední Sázavy a interpretovaných tradičně jako doklad existence dálkových obchodních cest, popřípadě jako výsledek neznámých prospektorských aktivit.