Dítě v ohrožení aneb Dluh

Kluk seděl v ordinaci a prázdným pohledem mi zíral přímo do tváře. Pleť měl nahnědlou jako ovadlou jablečnou slupku, na spánku bobtnala špatně ušitá a špatně zahojená jizva. Šťoural se v nose. Nevěděl, že ho vidíme jidáškem. Asi netušil, že něco takového vůbec existuje. Kdoví, jestli měl doma zrcadlo. Polopropustné rozhodně ne.

„Tenhle?“ zašeptal jsem nedůvěřivě.

Kamarád Jirka byl v Indii a Rádž byl jeho velký objev. Zaplatil mu letenku a týden v hotelu. Doufal, že se mu náklady bohatě vrátí. Od dob ruského pana Š., kterého popsal Lurija, tady asi nebyl subjekt s tak úžasnou pamětí. Ale zatímco pan Š. měl inteligenci jen běžnou, Rádž zvládl Ravenův test IQ.

„Raven má šedesát otázek a standard je čtyřicet minut,“ jásal Jirka. „Ten prcek ho zmákl za devět a půl!“

„Tak ho znal předem,“ zpochybnil jsem to.

„Kde by ho vzal? Drhne hrnce v malý restauraci.“

Mě není tak snadné nadchnout. „Umí aspoň číst?“

„V Indii je spousta negramotů, ty nafrněnej bílej sáhibe! Umí hindí a tamilsky, anglicky mluví směšně, ale mluví, a odrecituje ti celou Mahábháratu. Není blbec jenom proto, že neumí číst!“

„Kolik mu je?“

„Nikdo neví. Kolem deseti. Předloni byla povodeň a v blátě našli polomrtvý děcko, kebulku měl skoro napadrť. Amnézie jako prase, předešlej život komplet vymazanej. Plaváček jako z pohádek.“

„A to mluví anglicky?“

Jirka se zasmál: „Miluje americký seriály. To víš, splachovací záchod tam ještě nedorazil, ale televize jo. Dallas umí skoro nazpaměť.“