Ozarcus, žralok s „hrdlem“ ryby

V poslední době se ve vědeckých žurnálech objevují popisy velmi zajímavých fosilií, které mají zásadní dopad pro současné poznatky ze světa zoologie. Nedávno vyšla například práce Alana Pradela a kolektivu, kteří pomocí synchrotronu vytvořili virtuální rekonstrukci jednoho z nejstarších žraloků Ozarcus mapesae (325 mil. let). Zaměřili se na faryngeální oblast, v níž se nalézají žaberní oblouky nesoucí žábry (= „hrdlo“). U recentních žraloků mají tyto oblouky podobu řeckého písmene sigma Σ (schéma faryngeálního oblouku z laterálního pohledu a orientace čelistí je vlevo), kdežto u recentních i vymřelých paprskoploutvých ryb připomínají > (schéma faryngeálního oblouku z laterálního pohledu a orientace čelistí je vlevo).

Nicméně rekonstrukce ze synchrotronu ukázala, že u tohoto žraloka mají žaberní oblouky uspořádání, které není vůbec charakteristické pro žraloky, ale naopak pro paprskoploutvé ryby. Tato atypická morfologie faryngeálního aparátu silně podporuje myšlenku, že současně žijící žraloci mají mnohem více odvozenou podobu žaberních oblouků, než se doposud myslelo. Museli se tak zřejmě vyvinout z předka, který měl faryngeální aparát hodně podobný tomu, jež měl Ozarcus. Tento poznatek může mít velký dopad na studium jedné z nejdůležitějších událostí v evoluci obratlovců – vznik čelistí, protože jak víme, naše čelisti vznikaly několik milionů let přeměnou prvního faryngeálního oblouku. Využívání současných druhů žraloků pro studium evoluce čelistí tedy bude mít mnohá omezení a je mnohem lepší zaměřit se na paprskoploutvé ryby, které mají morfologii faryngeálního aparátu zřejmě velmi podobnou prvním čelistnatcům a mohou tak spíše osvětlit evoluci čelistí. (Nature 509, 608, 2014)