Geneticky modifikované déjà vu

Giles-Eric Seralini proslul několika studiemi, v kterých se snaží dokázat, že konzumace geneticky modifikovaných plodin škodí zdraví. Naposledy rozvířil beztak neklidné hladiny toxikologie před dvěma roky, kdy v časopise Food and Chemical Toxicology publikoval studii, podle které vyvolává geneticky modifikovaná kukuřice nádorové bujení.

Pro své pokusy si Seralini vybral kukuřici NK603, kterou genoví inženýři firmy Monsanto upravili tak, aby odolávala účinkům herbicidu Roundup. Při pěstování takové kukuřice lze použít tento totální herbicid k hubení plevelů bez toho, že by Roundup ublížil pěstované plodině. Seralini a jeho tým krmili kukuřicí NK603 laboratorní potkany kmene Sprague-Dawley po dva roky. Kontrolní skupina dostávala v krmivu stejný podíl nemodifikované kukuřice. Podle autorů studie z výsledků jasně plyne, že potkani krmení po celý život geneticky modifikovanou kukuřicí se stávají mnohem častěji obětí nádorů a jejich onemocnění je podstatně těžší než u potkanů, kteří byli konzumace geneticky modifikované kukuřice ušetřeni.

Na studii i hlavy jejich autorů se snesla sprška kritických výtek. Seralini sledoval příliš mnoho faktorů na příliš málo zvířatech. Použil kmen potkanů, kde drtivá většina zvířat ve věku dvou let trpí nádory bez ohledu na to, co žerou. Výsledky byly zpracovány „silně neortodoxní“ statistickou metodou atd. atd. Redakce časopisu Food and Chemical Toxicology nakonec studii „stáhla“ a ta tak přestala být legitimní součástí vědecké literatury. Postup redakce Food and Chemical Toxicology sklidil zaslouženou kritiku za to, že pochybnou studii vůbec zveřejnila a k jejímu stažení se odhodlala až po roce.

„Nová“ studie Seraliniho a spol. zveřejněná v novém „open access“ časopise Environmental Sciences Europe¹⁾ je ve skutečnosti jen nepatrně poupravený článek, jenž byl „vyhnán“ ze stránek Food and Chemical Toxicology. Podle přísloví: dveřmi ho vyhodí, oknem vleze zpátky, se tak Seraliniho studie vrací do lůna toxikologických věd. Nejde zdaleka o první studii, která neobstála, musela být stažena a následně se objevila v jiném časoliterapise. Mnohé naznačuje už „sešup“ v kvalitě časopisu, kde je studie publikována.

Food and Chemical Toxicology je časopis zavedený, má impakt faktor lehce nad 3 a figuruje na 27. místě v žebříčku 210 vědeckých časopisů zařazených agenturou Thomson Reuters do oboru „environmentálních věd“. Časopis Environmental Sciences Europe je příliš mladý, a proto impakt faktor zatím nemá. Dá se předběžně počítat, že by se jeho hodnota pohybovala kolem 0,5 a časopis by se mezi podobně zaměřenými vědeckými periodiky umístil zhruba na 190. místě. Je možné, že po zveřejnění Seraliniho studie se citovanost časopisu Environmental Sciences Europe zvýší. Ale bylo by laciné podsouvat redakci, že ji ke zveřejnění článku vedl právě tento motiv.

Na dobré články nemají monopol jen časopisy s vysokým impakt faktorem a naopak. Seraliniho článek to dokazuje, protože na webových stránkách Environmental Sciences Europe nabízí stejnou vědeckou bídu, jakou prezentoval ve Food and Chemical Toxicology. Tytéž nedostatky, tytéž chyby, tatáž statistická ekvilibristika a tytéž nepodložené závěry. Očekávat od studie posun k lepšímu by bylo stejně naivní, jako vyhodit rozbité hodinky do popelnice a druhý den je vytáhnout z odpadků v naději, že se proměnily v kvalitní ukazatel času.

Staronový Seralini vzbudil stejný odpor, s jakým se setkala původní studie. Z dlouhé řady odmítavých reakcí citujme namátkou třeba Bruce Chassyho, emeritního profesora výživy a potravinové bezpečnosti na University of Illinois: Původní Seraliniho článek byl odmítán z mnoha důvodů. K nejdůležitějším patří, že uspořádání pokusů a metody sběru dat byly od základů chybné. Žádné přepisování článku ani omluvy za chyby nemohou tato pochybení napravit. Když jsou data mylná, nezbývá nic jiného, než pokus zopakovat, a tentokrát ve správném provedení.

Giles-Eric Seralini rád recykluje tvrzení, že je první, kdo sledoval následky celoživotní konzumace potravy obsahující geneticky modifikovanou plodinu. Ve skutečnosti běží bezpočet podobných experimentů už dvacet let v mnoha laboratořích. Standardní krmiva pro laboratorní zvířata se vyrábějí z toho, co se sklidí na polích. V USA, Kanadě, Argentině se už dvacet let masově pěstují geneticky modifikované odrůdy. Miliony potkanů, myší, morčat, křečků a dalších laboratorních zvířat nežerou nic jiného než krmivo z geneticky modifikovaných rostlin. Nikdo zatím nezaznamenal, že by se chovy laboratorních zvířat šířila tsunami nádorových onemocnění.