Boj s HIV je i po 30 letech svízelný

Po identifikaci viru HIV v roce 1983 se zdálo, že bude snadné vyvinout vakcínu, která by problém AIDS definitivně vyřešila. Do dnešní doby, přes nesmírné úsilí řady vědců i farmaceutických společností, však není k dispozici jediná účinná vakcína. Důvodem je velmi nepřesné kopírování genomu retrovirů, kvůli kterému se v těle pacienta denně vytvářejí tisíce různých mutantních virů. Řada z nich sice není schopna replikace, ale některé z nich jsou naopak rezistentní k vakcínám a dalším lékům vzhledem k pozměněné struktuře mutovaných proteinů. Tyto nové kmeny, necitlivé k inhibitorům, poté v populaci převládnou. Proto se pro léčbu pacientů trpících AIDS aktuálně využívá vysoce účinná antiretrovirová terapie,¹⁾ která spočívá v současném použití tří inhibitorů virových enzymů, zejména proteázy, reverzní transkriptázy a nově i integrázy. Tento postup významně snižuje riziko selekce rezistentních kmenů HIV a je nyní jedinou schválenou terapií proti AIDS. Přesto je však nutno pacienty sledovat i v průběhu léčby a změnit kombinaci inhibitorů, narůstá-li množství viru v krvi. Pro dlouhodobě účinnou antiretrovirovou terapii je ale potřebné hledat nové inhibitory, působící i na další kroky životního cyklu retrovirů (viz obr. 1), jako jsou například vnitrobuněčný transport virových proteinů, skládání virové částice a její „pučení“. Zatím však pořád platí, že nejúčinnější ochranou před HIV je prevence. Použitím jakéhokoliv z dostupných inhibitorů HIV totiž nedochází k úplnému odstranění virů z těla pacienta a ty přetrvávají ve formě integrovaného proviru v lidském organismu. Celý genom je totiž vložen do chromozomu infikovaných buněk působením virového enzymu, integrázy. Navíc mají používané inhibitory řadu nežádoucích vedlejších účinků.

Nadějnou strategií by v tomto ohledu mohla být genová terapie cílená na všechny buňky obsahující provirus. Prvním krokem v tomto směru bylo použití tzv. ex vivo genové terapie, upravených při transplantaci kmenových buněk kostní dřeně tak, aby neprodukovaly jeden z povrchových proteinů lymfocytů. Ten totiž slouží jako pomocný receptor nutný pro vstup HIV do buňky, a umožňuje viru tyto cílové buňky imunitního systému, tj. makrofágy a Th-lymfocyty, specificky rozpoznat.

V poslední době se pozornost zaměřuje na hledání dalších terapeutických přístupů včetně inhibice skládání virové částice. K cílenému návrhu inhibitorů tohoto procesu je nutné pochopení proteinových interakcí v částici i podrobná znalost uspořádání a struktury nezralé nebo zralé retrovirové částice.