Ad muraenas

Murény, obávaní predátoři příbřežních zón teplých moří, se od svých příbuzných, úhořů, odlišují kromě pestřejšího zbarvení či ztráty prsních ploutví také protáhlými, hrozivě ozubenými čelistmi. Neustále rozevřená zubatá tlama, číhající ve štěrbinách podmořských skalisek, nahrává neblahé pověsti těchto ryb, budované už od dob starých Římanů. Za vzezřením murén se ale skrývá řada unikátních přestaveb lebky, které jim umožnily efektivně využívat potravní zdroje v prostředí útesů. Tendence k redukcím lebečních kostí se objevují i u jiných skupin holobřichých (Anguilliformes), například velkotlamek. U těch došlo k extrémnímu rozvolnění a protažení čelistí, které dovolují pozřít i značně velkou kořist vcelku. Vraťme se ale k murénám, u nichž čelistní aparát doznal zdaleka nejkomplexnějších změn. Naprostá většina ryb, včetně zmiňovaných úhořů, přijímá potravu sukcí, tedy nasátím pomocí roztažitelné báze ústní dutiny, tvořené elementy jazylkového oblouku. U murén je tento oblouk značně redukován (vyjma dorzální části, připojující čelisti k lebce), stejně jako první tři oblouky žaberní. Dopředu protažené čelisti by ostatně nedovolily vyvinout dostatečný podtlak, zato se ale výborně hodí k uchopení kořisti ukryté ve skalních dutinách. K posouvání potravy do jícnu se pak vyvinul zcela unikátní systém jakýchsi druhých, faryngeálních čelistí – modifikovaného čtvrtého žaberního oblouku, zavěšeného na soustavě svalů umožňujících jeho vysunutí až do ústní dutiny. Faryngeální čelisti nesou stejně hrozivou dentici jako samotná ústa a bez přehánění je lze přirovnat k čelistem filmového vetřelce. Murény tedy potravu polykají podobným mechanismem jako například hadi (nezřídka se dokonce kolem oběti ovíjejí, na rozdíl od hadů jsou ji ale schopny díky druhým čelistem též naporcovat). (J. Exp. Biol., doi: 10.1242/jeb.02663; Nature, doi: 10.1038/nature06062)

O murény se nicméně nezajímají jen potápěči a badatelé. Jejich loveckých schopností si povšimli i kanicové druhu Plectropomus pessuliferus, kteří je hojně vyhledávají jako pomocníky při lovu. Kanic totiž dokáže prudce vyrazit na plovoucí kořist, skalní úkryty jsou však pro tuto mohutnou rybu nedostupné. Vydává-li se tedy kanic na lov, zastaví se často nejprve u příbytku murény a specifickým „natřásáním“ ji vyzve ke spolupráci. Muréna napadá nebohé rybky v úkrytu, opodál číhající kanic je zatím připraven je uchvátit, jakmile vyrazí na volnou vodu. Jelikož se lovecké strategie těchto druhů dokonale doplňují, oba zúčastnění ze spolupráce profitují. V loveckém páru se dokonce uplatňují referenční gesta – signály informující příjemce o poloze určitého objektu. Nad ukrytou kořistí se kanic „postaví na hlavu“ a vyčkává, než muréna vyznačenou skrýš prohledá (obdobně může s kanicem spolupracovat též pyskoun vlnkovaný s vysunovatelnými čelistmi, nebo dokonce chobotnice). Podobná gesta jsou (pomineme-li člověka) známa též u lidoopů či krkavcovitých ptáků. Dvojice kanic–muréna sice srovnatelnou inteligencí neoplývá, ukazuje nicméně, že se podobné signály mohou v případě ekologické potřeby vyvinout samostatně, bez vazby na velký mozek a rozvinuté kognitivní schopnosti. (Nature Communications, doi: 10.1038/ncomms2781)