Stopy v hlubokých mořích

Při průzkumu hlubokomořských klastických usazenin, zejména tzv. flyšových facií, objevovali geologové a paleontologové již v průběhu 19. století fascinující zkameněliny. Nejčastěji se zachovaly jako reliéfy (drobné oblé hřbítky) vystupující na vrstevních plochách hlubokomořských jemnozrnných drob, pískovců a prachovců. Co fascinuje, jsou nespočetné varianty přísně geometrických, na první pohled „účelných“ tvarů: nejrůznější typy meandrů, sítě, radiální i kruhové struktury.

Jako flyš označujeme jednotky usazenin celkově větších mocností (zpravidla několik set i tisíc metrů) tvořené pravidelně se opakujícími vrstvami různé zrnitosti, obvykle psamitů až pelitů (tzn. od zrnitosti charakteristické pro pískovec až po nejjemnější jílové usazeniny). Nejčastějším důvodem rytmičnosti flyše jsou poměrně pravidelně se opakující turbiditní proudy, tedy nesmírně rozsáhlé a rychlé gravitační pohyby suspenze vody a nezpevněných sedimentů na svazích mořských (méně často i velkých jezerních) pánví.