Madrid zkušenost jatek, pivovaru a elektrárny

Madridská zkušenost ilustruje, jak lze místa úpadku, provázená předsudky a negativními pocity proměnit v novodobé kulturní symboly.

Nejnovějším, nebo lépe řečeno stále neuzavřeným příběhem je Matadero ve čtvrti Arganzuela. Městská jatka tam začali budovat roku 1911. Cílem bylo soustředění porážky dobytka, zprůmyslnění potravinářské výroby mělo uspokojit rostoucí poptávku a zkvalitnit hygienické podmínky bobtnajícího Madridu. Obdobné investice vznikaly především od konce 19. století ve většině evropských měst. V Praze to byla třeba Ústřední jatka a dobytčí trh v Holešovicích.

Stavby, které původně měly městu pomoci, se po čase staly překážkou dalšího rozvoje. Nestačily kapacitou, obtěžovaly. Opět podobně jako v celé Evropě. Pro srovnání vzpomeňme například pražská holešovická jatka, z nichž se nesnesitelný puch šířil až do osmdesátých let minulého století. Opět v zájmu čistoty města a hygieny vznikaly radikální plány na jejich asanaci.

V Madridu jatka od ulic oddělovala téměř kilometr a půl dlouhá vysoká ohradní zeď. Za ní proměnlivé seskupení menších i větších budova a pavilonů pro dočasné ustájení dobytka, porážku, zpracování masa a jeho prodej. Areál pulzoval životem města ve městě, racionálně uspořádaného podle pravidel technologického toku zpracování masa. S charakteristickou atmosférou v kombinaci cihelného a kamenného zdiva a keramických prvků, jak ji především předurčila architektura Luise Bellida.

Definitivně byla uzavřena v roce 1996. Ale už krátce před tím architekt Antonio Fernández Alba transformoval několik bývalých dobytčích stájí – k překvapení mnohých – na sídlo španělského národního baletu. Nabídl variantu proti bourání. Trvalo ovšem téměř dalších deset let, než opadla nedůvěra a daří se naplňovat vizi kulturního a společenského centra Matadero. Projekt zahrnuje zhruba sto šedesát jedna tisíc metrů čtverečních bývalých jatek, přes polovina z toho je veřejný prostor.

Podstatné jistě bylo, že madridský magistrát nepodlehl barvotiskovému kouzlu developerských nabídek a rozhodl, že městská jatka (matadero) zůstala v majetku města. V roce 2006 byla jatka slavnostně otevřena pro veřejnost a od roku 2012 Matadero se zapojením dalších institucí a firem provozuje veřejná společnost MACSA (Madrid Arte y Cultura).

Několika průrazy v obvodové zdi je areál prostorově propojen s dalším velkorysým urbanistickým projektem Madrid Rio, který oživuje a zabydluje nábřeží řeky Manzanares. Po negativních pocitech není známky. Nové úpravy jsou především funkční, nedestruktivní, tam  kde jsou nyní výstavní sály, restaurace,informační centrum, archiv, badatelna, kino, zůstávají zachovány stopy po bývalých činnostech. Každý rok jsou zpřístupňovány další pavilony. Na projektech se podílí plejáda současných architektů: Jean G. Lecat, Francisco Fontanals, Emilio Esteras, José A. García Roldán, Alejandro Vírseda, José I. Canicero, Arturo Franco, Ignacio V. Almazán, María Langarita, José M. Churtichaga, Victor Navarro, Antón G. Abril, z nichž mnozí získali za projekty prestižní ocenění.

Současnost je méně demonstrovaná novými okázalými stavebními intervencemi, je v obsahu a v tom, co se v Mataderu děje. Vzniká vyhledávané a živé místo pro každodenní setkávání i jedna z nejrespektovanějších kulturních událostí posledních let současně. Nutno dodat, že projekt Matadero představuje jen jednu z výraznějších poloh a možných přístupů k proměně opuštěných industriálních staveb, jaké lze vidět v Madridu.

Především to je areál bývalého pivovaru El Águila, v kterém je umístěn regionální archív a knihovna. Je výjimečnou a velmi racionální transformací výrobního areálu pro funkci, která současně přispívá k proměně okolního prostředí. Konverze a dostavba podle projektu významného ateliéru Mansilla+Tuñón byla dokončená už v roce 2002, kdy podobných příkladů ještě nebylo mnoho vidět. Pivovar s novými budovami kolem teď opět dokonale slouží, vlastně jen nedaleko od nejznámějších památek a jakoby v prodloužení madridské kulturní osy Paseo del Prado.

Zcela jiný přístup zase reprezentuje další, patrně jedna z nejpublikovanějších současných staveb Madridu, Caixa Forum Madrid, podle projektu ateliéru Herzog&de Meuron (tedy týchž architektů, kteří v Londýně přestavěli elektrárnu na nábřeží pro galerii Tate Modern). Také toto je konverze bývalé elektrárny Mediodia. Stojí nedaleko hlavních turistických atrakcí, proměněná v novodobý kulturní magnet města, v jedno ze sídel nadace největší pojišťovny ve Španělsku La Caixa, podporující vědecký výzkum a kulturní dění v zemi (mimochodem jiné podobné sídlo nadace je také v Barceloně, v bývalé textilní továrně).

Těžko říci, do jaké míry je Caixa Forum Madrid spíš koláží, dramatickým gestem, dotekem historických prvků a současné architektury, která převládá v interiérech utopicky laděným vstupem a schodištěm a sály, využívanými k prezentaci uměleckých děl a pořádání kulturních a vzdělávacích akcí.

Historickou budovu elektrárny, přesněji jen obvodové zdi z červených pálených cihel se stopami původních okenních otvorů (z industriálního dědictví tu víc nezůstalo), doslova vynáší nová konstrukce. Budova jakoby pluje prostorem a bez zakotvení v základech, nad zdmi elektrárny k obloze vystupuje nástavba, krytá z perforovaných oxidovaných kovových plátů. Architektura kdesi na pomezí novostavby, konverze a recyklace, s motivy a materiálními fragmenty minulé, v podstatě zaniklé stavby.

Příklady jak z instruktivního katalogu jen potvrzují, že pro únik z úpadku a pro znovu nabytí veřejného zájmu a sebevědomí nelze spoléhat na jedno zaručené řešení. Podstatnější však je, že je spojuje zkušenost, kterou nelze v Madridu přehlédnout.

Ani jednou nešlo o spekulativní a anonymní developerské investice. Přesvědčivost je v jasné vizi, cíleném novém využití a hlavně veřejné prospěšnosti, i přestože jsou architekturou, mírou zásahů a vztahem k historii vlastně nesrovnatelné.