Zvířata reagují na blížící se pohromy

Mám jeden zážiteček s cikádami. Sice je to už hodně let, ale dodnes mi to jasně utkvělo v paměti. V r. 1997 jsem byla na stáži v Řecku a poslézejsem odjela k přátelům nedaleko městečka Gargaliani na jihozápadním Peloponésu. Byl začátek srpna, pobývali jsme v domku v olivovém háji asi 200 metrů od pobřeží.

Bylo už k půlnoci a já si šla lehnout. Známí ještě seděli na terase a povídali si. Už jsem byla v jakémsi polospánku, když náhle přestaly cvrčet cikády a nastalo zvláštní ticho. Napůl jsem se probrala, byl to velký nezvyk, cikády většinou zmlknou až mnohem později, kdy už člověk dávno spí a nevnímá je. Asi deset minut poté se pode mnou pohnula postel (jako by ji někdo šoupl sem a tam), byl to masivní dřevěný kus nábytku, s nímž jeden člověk sám nepohnul.

V polospánku jsem nevěděla, zda se mi to nezdálo, ale probrala jsem se a vyběhla na terasu, kde se mi řečtí přátelé velmi smáli. Prý čekali, jestli přilítnu. Dověděla jsem se, že šlo o jedno z desítek malých zemětřesení (během roku jich prý bývá kolem stovky), která jsou na jižním Peloponésu běžná. Cikády se nedlouho po otřesu (opět zhruba za deset minut) pustily zase do zpěvu a vše se vrátilo do svých kolejí.