SPOLEČENSKÉ VĚDY • Petr Houdek

KRIMINALISTIKA

Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo- li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze „zločinem promořených čtvrtí“ budou častěji rekrutovat zločinci. Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co konkrétně ovlivní budoucí sklon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou, a pak v nich dlouhá léta žili. Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky blízká.

University of Aarhus Working Papers Series, 2013/17

PEDAGOGIKA

Škola je můstkem k životu v dospělosti, neměla by čerpat jen z knih

Občas se stává, že žáci, kteří byli učiteli považováni za nepříliš zdatné, to nakonec v životě dotáhnou daleko. Naopak „šprti“ mnohdy očekávání nenaplní. Rostoucí množství studií skutečně ukazuje, že inteligence či formální znalosti nejsou nutně nejdůležitějšími faktory určujícími budoucí sociální, ekonomický či rodinný status svého nositele. Gabriella Contiová a její kolegové se nadto zaměřili i na vliv popularity. Využili dlouhodobou studii, v níž respondenti-žáci anonymně udávali až 3 jména „nejlepších přátel“, šlo tedy do jisté míry objektivně sledovat intenzitu, jak je kdo a kým oblíben. Studie zjišťovala detailní informace nejen o dětech, ale i o jejich rodičích (řadu dalších faktorů ovlivňujících životní či úspěch neúspěch, od vzdělanosti domácnosti po kvalitu školy, bylo tedy možné odfiltrovat), navíc trvala mnoho desetiletí, takže šlo popularitu na škole spojit s následujícími životními peripetiemi.

Co se popularity týče, nekoná se žádné překvapení. Oblíbené děti byly nejčastěji ze spořádaných rodin, šlo o jedince zajímající se o to, co bavilo i většinu spolužáků, a byly vůči vrstevníkům relativně starší a chytřejší (na druhou stranu třeba rodinný příjem nehrál v popularitě žádnou roli). Popularita má významný vliv na budoucí mzdu: v dané metrice „jedno získané přátelství“ navíc značilo zhruba 2% zvýšení mzdy o 35 let později, což odpovídá zhruba polovině efektu jednoho roku vzdělání navíc. I přestože se zdálo, že širší síť přátel již na škole může člověku dát více informací, příležitostí k zaměstnání, více vzájemných úsluh, ukázalo se, že i populární děti, které se odstěhovaly daleko, dosahují vyšších pracovních úspěchů. Za životním zdarem stojí víc jejich schopnost vybudovat a udržovat dobré osobní vztahy a umět se přizpůsobovat kolektivu či jej formovat.

NBER Working Paper 18475, 2013/říjen

SOCIOLOGIE

Pravidla vybírání partnera v síti

Seznamování se přesunulo na síť a digitální údaje, které on-line randící za sebou zanechávají, umožňují nově zkoumat pravidla lidského randění na obrovských, detailních a reálných datech. Dosavadní výzkum byl omezen na dotazníky, v nichž respondenti často lžou (třeba o tom, jaké vlastnosti u partnera „skutečně“ preferují), zatímco interakce na internetové seznamce má přímé reálné dopady. Lidé musí být upřímnější, protože se s partnerem dohodnutým on-line eventuálně setkají (i přesto existují náznaky, že participanti internetových seznamek lžou o svém příjmu a výšce, zatímco participantky o svém vzhledu). Ken- Hou Lin a Austin Jennifer Lundquist zkoumali vliv rasy a vzdělání na trhu partnerů v USA. Kupř. zda existuje „rasová hierarchie“ či je lidem lačnícím po lásce a partnerovi barva jeho kůže lhostejná.

Nejsilnějším zjištěním je intenzivní upřednostňování vlastní rasy – Asiatky, černošky, Hispánky i bílé Američanky preferují nejvíce své soukmenovce, nato bílé muže a pak už vlastně nikoho (byl tak třeba nabourán stereotyp, že si bílí muži vybírají submisivní Asiatky; spíše je tomu naopak). U mužů platí rovněž preference vlastní rasy, ale už nejsou natolik vybíraví a jsou ochotni randit i s jiným etnikem, nicméně černošky, dokonce ani vysokoškolsky vzdělané, nepreferuje kromě černochů nikdo. Nejvíce jsou preferovány Hispánky, nejspíše i proto, že černoši „si netroufnou“ pozvat bílou ženu. Překvapivé je, že preference platí bez ohledu na vzdělání (zejména u bělochů), takže bílé vysokoškolačky upřednostňují bílé muže před černými vysokoškoláky i před Asiaty s titulem. Obecně jsou ženy, jak se dalo očekávat, mnohem vybíravější (průměrně odpoví jen na 2,6 % elektronických pozvánek; muži reagují více než dvakrát častěji, nicméně je jich také na seznamkách mnohem více, takže nemohou být až tak selektivní).

American Journal of Sociology 119, 183–215, 2013/1

EKONOMIE

Pozor na default

V ekonomii je za default považováno rozhodnutí člověka či organizace respektující, jak věci běží (česky tedy asi „pokračování v danosti“). Default je mocný, poněvadž lidé obvykle nechtějí měnit něco, co existuje či „nějak“ funguje (či jim ani nepřijde na mysl, že by něco mohli změnit). Třeba v zemích, kde je defaultem, že každý zemřelý je automaticky dárcem orgánů, neprojeví-li dříve opačné přání, se dárcovství blíží k 100 % populace. Naopak v zemích, kde se dárcem stanete, až když projevíte souhlas a ten je zaevidován, se dárcovství stěží dostává k 10 %. Výchozím nastavením lze tak snadno ovlivnit, co lidé „chtějí“.

Kareem Haggag a Giovanni Paci prozkoumali sílu defaultu u dýšek placených taxikářům v New Yorku. Jízda je tam začasto placena platební kartou. Zákazník na platebním terminálu vidí projetou sumu, odsouhlasí ji a případně dá tuzér – ten bývá na terminálu přednastaven ve výši 15 %, 20 % a 25 % (v USA obvyklé poměry). Cestující prostě stiskne příslušné procento, stále ale může napsat dýško i jen dle svého uvážení. Jiná firma má však defaulty ve výši 20 %, 25 % a 30 %. Ať již zákazníci nechtějí počítat přesnou sumu, jsou ve spěchu nebo – jsou- li turisty – berou default za doporučovanou místní normu, potvrdilo se, že při vyšších procentech dávají vyšší dýška (i když někteří berou vyšší procenta za „vydírání“ a nedají nic). Podobně funguje i zaměnění peněz za procenta. Při 15 dolarové jízdě bylo některým zákazníkům nabízeno dát dýška 2, 3 nebo 4 dolary, jiným 20 %, 25 % nebo 30 %. Opět se ukázalo, že „dražší“ procentuální defaulty vydělaly taxikářům více.

AEJ Applied Economics, 2013 (v tisku)