Pšeničná teorie hospodářské prosperity?

Je to pochopitelné. Státy se liší v tolika charakteristikách, že určení, který faktor či jejich souhra hrály prim v hospodářském vzestupu, je sisyfovský úkol. Jak odlišit vliv geografie a podnebí od kultury a tu od náboženství, jak národní instituce a právo od historie země?

Významným činitelem současné prosperity je kupříkladu blízkost center průmyslové revoluce. Velká Británie, severní a západní Evropa byly mezi prvními, v nichž náhlý rozvoj produktivních inovací a mechanizace koncem 18. století pozvedl velké části obyvatelstva z existenční bídy a umožnil dlouhodobý růst. Proč se to ale stalo zrovna tam? Z pohledu středověku byla Evropa zaostalá, rustikální periferie. Naopak Střední východ a Čína prosperovaly intelektuálně i hospodářsky.

Individualismus a analytické myšlení

Thomas Talhelm s kolegy¹⁾ přišli nyní s novou teorií – Evropané (a jejich emigranti) začali vynikat specifickým myšlením. Stávali se individualističtějšími – za sílu, jež řídí jejich život, začali považovat sami sebe, nikoliv svou rodinu, vesnici či klan. A když se jim to vyplatilo, ochotněji spolupracovali i s cizinci mimo svou etnickou či náboženskou třídu. Naopak většina jiných společností se vyznačovala tribalismem a kolektivismem. Za zajištění jídla a bezpečí odpovídala celá skupina příbuzných či spřízněných lidí, postavení v této síti vztahů se dědilo, a jelikož lidé byli závislí na kolektivu, investovali spíše do něj než do sebe.

Podle mezikulturních a experimentálních studií se zdá,²⁾ že individualismus rozvíjí analytické myšlení. Přestaneme věci posuzovat jen v kontextu a snažíme se odvozovat, jak jednotlivosti fungují samy o sobě. Analytické myšlení akcentuje nalézání obecnějších pravidel. Vývoj je nadto považován za trendový. Individualisté očekávají, že svět by se měl pohybovat podle určité zákonitosti. Naopak obyvatelé kolektivistických kultur uvažují spíše holisticky. Vztahy mezi věcmi jsou podle nich vždy dány konkrétní situací, jevy nerozkládají na části, jež je tvoří, ale zvažují je v celku. Svět je viděn jako cyklus, věci se vracejí do přirozeného stavu.

Pro jednoduchou ilustraci vyberte z následujících pojmů dvojici, která k sobě patří: panda, banán, opice. Jakou dvojici jste zvolili? Panda a banán to asi nebude, dvojici banán a opice volí lidé s holistickým uvažováním, jelikož k sobě patří situačně. Naopak analytici spojí spíše pandu a opici, podle rozčlenění na „zvířata“ a „rostliny/plody“.

Je přitom dokázáno, že kultury, jejichž členové uvažují individualističtěji či analytičtěji, jsou přirozeně inovativnější a kreativnější, a proto i hospodářsky vyspělejší.³⁾ Teď již Talhelmovu týmu zbývalo jen osvětlit, co způsobilo, že Evropané jsou individualisté a analytici, čímž se dostáváme k tématu, které vytkl nadpis. Odpovědí je specifikum zemědělské výroby v Evropě – pěstování obilovin. I když jsou sadba i sklizeň pracovně náročné, širší rolnická rodina zvládne obsloužit pole, které produkuje dostatek potravin pro ně i pro případný obchod. Pšeničná pole nevyžadují komplikovanou závlahu, protože si vystačí se srážkami. Pšenice umožňuje rodině nezávislost a samostatnost. U rýže – asijského zdroje obživy – je vše naopak.

Rýžové pole kolektivismu

Pěstování většiny druhů rýže vyžaduje velké množství stojaté či pomalu tekoucí vody. V oblastech, kde podobné podmínky nejsou, je nezbytné vytvořit a udržovat komplexní zavlažovací systémy, které jednotlivým polím přivedou tolik vláhy, aby rýže neuschla, ale také ji nesmí voda vyplavit. Políčka jednotlivých rodin jsou na sobě závislá, zavlažování musí být koordinováno a všichni musí pomáhat s údržbou celého systému. Jelikož sázet i sklízet lze jen v krátkých časových obdobích, rodiny si musejí pomáhat. Standardem jsou proto určitá „zemědělská družstva“, v nichž jednotliví zemědělci celoročně koordinují svou práci. Pro získání stejného množství úrody je třeba na rýžových polích zhruba dvojnásobek pracovní síly než na polích pšeničných. Pěstování rýže vyžaduje kolektiv a udržování tradic.

Problémem je, že teorii „uvažování založeného na zemědělství“ nelze snadno ověřit, protože se Evropa a Asie – opět – liší v nekonečné řadě dalších vlastností. Talhelmův tým proto využil toho, že v Číně existují oblasti, kde se odnepaměti pěstuje jen rýže, a také místa, kde je hlavní plodinou pšenice (zhruba platí, že severně od Modré řeky, Jang-c’-ťiang, jsou zejména pšeničná pole, jižně od ní pole rýžová). Otestovali 1162 čínských studentů pocházejících z „rýžových“ nebo „pšeničných“ provincií. Potvrdili, že Číňané vyrůstající v „kultuře rýže“ mají holistické myšlení, naopak obyvatelé pšeničných polí myslí analyticky.

Dále výzkumný tým změřil u participantů míru individualismu sociogramem – subjekt dostane v testu úkol nakreslit sebe coby kruh a své přátele jako další kruhy, přičemž má vše propojit linkami vzájemných vazeb. Předchozí výzkum ukázal, že Američané sebe (svůj kroužek) kreslí zhruba o 6 mm širší než své přátele, Evropané se nakreslí širší o 3,5 mm a Japonci se naopak namalují o trochu menší, než jsou jejich přátelé. Číňané z rýžových oblastí se v testu blížili spíše Japoncům, kdežto Číňané z pšeničných provincií spíše Evropanům.

Individualismus, pokrok a rozpad rodiny

Další testy ukázaly, že obyvatelé rýžových provincií nejsou tak ochotni trestat přátele, kteří jim zalhali, a velmi je odměňují, když jim vyšli vstříc, což je nepotismus, který obyvatelé pšeničných regionů v takové míře nevykazují. Rozdíly mezi regiony lze vysledovat i v řadě dalších reálných dat: individualistické pšeničné regiony mají mnohem vyšší rozvodovost, ale i větší počet podaných patentů. V kolektivistických rýžových oblastech je rozpad rodiny vzácností, stejně jako podání přihlášky na patentový úřad.

Talhelmův tým otestoval i další možná vysvětlení odlišného uvažování obyvatel různých oblastí. Třeba teorie patogenů předpovídá, že čím intenzivněji společnost čelila infekcím a nemocem, tím více se uzavírala před světem a cizinci (jako zdroji možné nákazy), což podporovalo její kolektivistickou kulturu a xenofobní uvažování členů. Také například vliv náhlé modernizace by napovídal, že obyvatelé oblastí, které rychle zbohatly, se stanou individualističtějšími (jako třeba obyvatelé jihovýchodních částí Číny, kteří fungují v rámci speciálních ekonomických zón, v nichž byl již od osmdesátých let 20. století uvolněn zahraniční obchod a podnikání). Tyto teorie nemusí být plané, nicméně rýžové vysvětlení dat je přesto přesnější. Samozřejmě nevysvětluje bezezbytku současný hospodářský výkon různých zemí. Japonci pěstovali výhradně rýži, a přesto jsou dnes jedním z nejbohatších národů světa. Pěstování rýže se na územích dnešní Jižní a Severní Koreje nelišilo, zato hospodářsky se tyto státy liší v současnosti enormně.

Rýžová teorie kultury především ukazuje, že environmentálně daný způsob pěstování potravin plodí různé lidské kultury, u jejichž členů se vyvinou specifické psychologické vlastnosti. Vyvinutý profil myšlení ovlivňuje organizaci rodiny, společnosti a postupně může proniknout i do právních norem a institucí, které přetrvávají, i když původní podmínky vymizely (nikdo z testovaných subjektů v Talhelmově výzkumu již nezískával obživu zemědělstvím).