Nepoctivost a kreativita

Mají lidé poslouchat „příkazy shora“? Prý ano, protože tak je zajišťován pořádek na světě. Ale podle Bible jsme tady všichni jen proto, že Eva neposlechla a byla zvědavá, co se stane, až bude znát dobré i zlé. A dobře udělala! Odmítla poslušnost na rozdíl od dvou třetin Milgramových pokusných osob, které v sofistikovaně sestaveném experimentu po zcela mírném nátlaku nijak významné autority byly ochotny aplikovat svým bližním elektrošoky o síle 450 voltů.¹⁾

Současně nelze přehlédnout, že nekázeň a přestupování užitečných pravidel vede k chaosu, ke škodám ekonomickým a někdy i ke ztrátám na životech, nemluvě o problémech v mezilidských vztazích a kvalitě společenského uspořádání. Nepoctivost, podvádění a nečestnost jsou vlastnosti odpudivé a sociálně destruktivní.

Výsledkem prolomení uznávaných hranic ovšem nemusí být vždy jen vyhnání z ráje nebo kolize automobilu s vlakem, ale třeba nový umělecký směr, vynález revoluční technologie nebo objev účinného léku. Tvořivost je definována jako generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů, přičemž k její pozitivní roli jsou připojována adjektiva „užitečný“ či „využitelný“.

Francesca Gino z Harvardovy univerzity a Scott S. Wiltermuth z Univerzity jižní Kalifornie se rozhodli prozkoumat vztahy mezi oběma jevy v řadě experimentů na dostatečně velkém počtu účastníků a došli k závěru, že obcházení uznávaných pravidel a švindlování s kreativitou nejen úzce souvisí, ale dokonce ji zvyšují. Prý proto, že poté, co člověk překročí jedna pravidla, v tomto případě etická, snáze překračuje i hranice konvenčních postupů.²⁾

Jste kreativní? Vyzkoušejte si to. V Dunckerově úloze³⁾ máte k dispozici zápalky, svíčku a krabičku s napínáčky a vašim úkolem je připevnit hořící svíčku na zeď tak, aby vosk nekapal na podlahu.

Je to celkem jednoduché. Pomocí napínáčku připevníte krabičku na stěnu a použijete ji jako stojan pod svíčku. Přesto tento úkol zvládla ze stopadesáti účastníků prvního pokusu jen slabá polovina (48 %), která byla označena jako kreativní. Potom všichni řešili doplňovací početní test, v němž jim bylo v krátkých intervalech postupně promítáno deset matric obsahujích vždy dvanáct trojciferných čísel s tím, že mají najít co největší počet takových, v nichž součet dvou číslic dává deset. Za každou nalezenou dvojici byla finanční odměna jednoho dolaru. Jejich výkon údajně nebyl (ve skutečnosti byl) kontrolován a experimentátor zjišťoval, o kolik si jednotliví účastníci v takto zadaných podmínkách „vylepšili“ skóre. Poslední byl test vzdálených asociací (RAT = Remote Association Test), v němž měli účastníci ke třem zadaným substantivům přiřadit pojem, který je spojuje (např: vlásky, mince, ručičky – zlaté; což je v angličtině jednodušší než v češtině, vzhledem k jednotnému tvaru adjektiva bez rozlišení rodu a čísla). Celkem bylo předloženo 17 úloh, na něž byl časový limit pět minut. Výsledky přesvědčivě potvrdily první hypotézu, že podvodníci jsou kreativní.

Téměř 60 % účastníků udalo lepší výsledky v početní úloze a jejich průměrný výsledek v RAT byl 9,0 oproti 5,76 u poctivců. Ukázalo se též, že podvádění zlepšuje kreativitu.

Totéž prokázala i další fáze pokusu, v níž byli účastníci (jiná skupina) do podvádění víceméně vmanipulováni tvrzením, že použitý počítačový program má poruchu. Mohli se tak v druhé půli testu pohodlně dozvědět výsledky, aniž by to (údajně) program odhalil. Poctivých zůstala 4 %. Při kontrolním zadání bez falešné instrukce byl průměrný výsledek RAT 4,65, zatímco podvod zvedl toto číslo na 6,25.

V třetí části pokusu se autoři zaměřili na to, jak ovlivní kreativitu překročení etických pravidel, v tomto případě vědomé lhaní. Nejdříve všichni účastníci luštili předložené anagramy, kdy ze souboru písmen měli sestavit smysluplný výraz (tiarast = artista). Mnoho výrazů mělo dokonce několik řešení, předpokládalo se však, že pokusné osoby zvolí jen jedno. Předchozí vyšetření velkého vzorku, z něhož byly pokusné osoby vybrány, ukázalo, že počet vyluštěných anagramů v zadaném časovém limitu se pohybuje mezi pěti a osmi.

Poté byly pokusné osoby rozděleny randomizovaně do dvou skupin a každá z nich před ohlášením svých výsledků dostala jinou instrukci. Kontrolám bylo sděleno, že výkon je vyhodnocen následovně: 0–5: průměr studentů dobré střední školy, 6–10: studenti prestižní Ivy League a 11 a více: úroveň učitelů angličtiny a spisovatelů. Naproti tomu ti, kteří byli manipulováni do lži, dostali informaci: 0–8: nízká verbální úroveň, 9–14: průměrný student dobré střední školy, 15–20: studenti Ivy League a 21 a více: úroveň učitelů angličtiny a spisovatelů. Když účastníci nahlásili své výsledky, byl aplikován test RAT a další test kreativity spočívající ve vyjmenování co největšího počtu možností, jak a k čemu lze použít noviny.

Jak bylo možné předpokládat, málokdo chtěl být považován za verbálně podprůměrného, a tak zatímco v kontrolní skupině lhalo necelých pět procent účastníků, v té zmanipulované jich bylo osmkrát tolik. V souladu s předchozími výsledky byli také v této fázi všichni lháři mnohem kreativnější.

Že se tendence ke lhaní pojí s tendencí neposlouchat příkazy a porušovat zákazy, nás poučuje každodenní zkušenost. Autorská dvojice si však dala práci a na velkém vzorku (n = 178) to potvrdila. Účastníci měli ohlásit, jestli výsledek hodu virtuální mincí odpovídá jejich předchozímu odhadu, že padne hlava, nebo orel. Úspěšný odhad byl navíc finančně ohodnocen. Navzdory slovní instrukci, že na každý odhad připadá jen jeden hod, byl pokus zmanipulován tak, že každý mohl – pod záminkou ověření, že mince má skutečně obě dvě strany – hodit několikrát, a tak podvodně dosáhnout shody, což ale program zaregistroval.

Poté následovala prezentace tří obrázků, na nichž vyobrazené osoby flagrantně porušovaly zřetelně deklarované zákazy (vjezdu, vchodu, koupání). K nim se na Likertově škále účastníci vyjadřovali v tom smyslu, zda by příslušné zákazy také porušili. Pak byly administrovány testy kreativity stejné jako v třetí části projektu a navíc – k odfiltrování eventuálního vlivu emotivity – škála pozitivního nebo negativního emočního naladění. Také zde byli podvodníci kreativnější i ochotnější porušovat pravidla. Podle autorů neměla emotivita zjišťovaná dotazníkem PANAS na jejich rozhodování vliv, negativní i pozitivní pocity byly rovnoměrně rozloženy v celé skupině.

Poslední kapitola studie je zaměřena na ovlivnění kreativity podváděním umožněným při házení virtuální kostkou, na což navazovala část buď provokující, nebo neprovokující k překročení zákazů. Účastníci byli rozděleni do dvou skupin, z nichž jedna mohla (účastník svůj odhad nezveřejňoval a hlásil jen dosažený výsledek) a druhá nemohla při házení kostkou podvádět. Následoval mentální úkol ve stylu dětského pexesa, v němž jedné části byly prezentovány většinou (5 z 8) obrázky obsahující scény narušení pravidel a druhé neutrální obrázky krajin. Každá skupina nastupující k druhému úkolu se skládala napůl z lidí, kteří předtím měli možnost podvádět, a napůl z těch, kteří ji neměli.

Jak badatelé předpokládali, podvádějící byli kreativnější, ale provokace mentální úlohou už jejich kreativitu nezvýšila, zatímco kreativitu těch, kteří předtím švindlovat nemohli, pozvedla.

Výsledky celé studie jsou interpretovány v tom smyslu, že překročení pravidel v oblasti sociální a etické stimuluje schopnost překročit tvůrčím způsobem také pravidla v rovině konvencí a střízlivého přístupu ke světu. Nakonec Gino a Wiltermuth docházejí k tak trochu tautologickému závěru, že nárůst neetického jednání ve společnosti obecně vede ke zvýšení kreativity jedinců, což jim pomáhá najít pro takové chování výmluvy a ospravedlnění.

Oceňuji rozsah (n = 669 z nejrůznějších sociálních vrstev) i design studie, která bez pochyb prokazuje, že mezi nepoctivostí a tvůrčími schopnostmi existuje úzký, patrně pozitivně zpětnovazebný vztah. To mi ale nebrání položit několik otázek, které se týkají širšího pohledu na tuto problematiku.

Ta první zní: jak dalece k tomuto stavu „nárůstu neetického jednání ve společnosti“ (povzdech autorů) přispívá výchova, která podstatně rezignovala na dodržování etických a sociálních norem a preferuje ego od dítěte po zralý věk? Aristotelův postřeh, že ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku, odkud obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova „zvyk“ (ethos),⁴⁾ platí i po tisíciletích. Navíc je dokládán současnými poznatky. Za všechny bych uvedl práci Greena a Paxtona,⁵⁾ která prokazuje, že jedinci, kteří se v dilematické situaci chovají, „jak se má“, neaktivují mozkové kontrolní kognitivní struktury, zatímco jedinci, kteří „odolávají pokušení“, je aktivují velmi výrazně. Stane-li se morální jednání skutečně „zvykem“, má s ním člověk mnohem méně potíží a chová se tak víceméně automaticky. Není třeba dodávat, že morální jednání leckde zvykem není; a to nejen u nás.

Z ryze neurobiologického hlediska k tomu můžeme říci, že mozek se ve skutečnosti příliš nestará o to, jak vypadá realita. Ten má „velké potíže při odlišování fantazií od skutečností... Místo toho potřebuje především znát, co je důležité pro přežití“.⁶⁾ Snaha dosáhnout vyšší příčky na sociálním žebříku je biologicky kódovaná a její regulace je věcí pravidel, včetně jejich vymahatelnosti, která každá konkrétní společnost nastaví.⁷⁾

Jako psychiatr musím zapochybovat o uváděné absenci emocí při rozhodování, zda se chovat eticky, či neeticky. Nepřesvědčil mě o tom ani použitý dvacetipoložkový dotazník, ani věrohodnost výpovědi pokusných osob, které předtím lhaly, až se prášilo. Emoce – biologické děje – jsou totiž stále zaměňovány za pocity, což je jejich vědomý prožitek, kterého si však řada lidí není vždy plně vědoma.

Kreativita je s nimi totiž spojena, a to až do té míry, že mezi jedinci trpícími jejich extrémními výkyvy, bipolární poruchou, je nápadně velké procento vrcholných umělců nejrůznějšího zaměření.⁸⁾ Tato skutečnost je vysvětlována elací nálady, zvýšenou sebedůvěrou, touhou po úspěchu a přistupuje i faktor divergentního myšlení.

Neměli bychom také zapomenout, že kreativita a intuice (o jejíž existenci nelze pochybovat, zato o jejích mechanismech nevíme prakticky nic) tvoří spojené nádoby, které nejsou nezbytně vázány na asociální jednání. Charakteristiky intuice citované v dalších studiích definoval v roce 1982 Bastick⁹⁾ takto: a) náhlé a bezprostřední uvědomění si poznání; b) asociace mezi emočním prožitkem a vhledem; c) nonanalytická (nonracionální, nonlogická) celostní zkušenost; d) empatický aspekt prožitku; e) preverbální a často obtížně uchopitelný charakter poznatku; f) nevyhnutelný vztah mezi intuicí a kreativitou a g) možnost, že tento vhled může být věcně nesprávný.

Legitimní je nakonec také otázka po přítomnosti a po eventuální míře psychopatických rysů u části švindlujících jedinců. Mám na mysli psychopatii ve smyslu pojetí Roberta Hareho nebo Kevina Duttona,¹⁰⁾ kteří chápou tuto diagnózu jako jistou patofyziologickou anomálii vyznačující se odlišnou modalitou cítění, prožívání a jednání, zejména ve vztahu k požadavkům sociálních pravidel a morálky. Jejich extrémně vypjatá tvořivá činnost směřuje vždy jednoznačně k dosažení moci a mnozí z nich nám legálně vládli a vládnou. Někdy skutečně velmi kreativně!