Psychopati v trochu jiném světle, než jsme zvyklí

Řekl bych, že autorovi knihy Moudrost psychopatů, oxfordskému profesorovi Kevinu Duttonovi, můžeme v mnoha ohledech věřit. Jeho publikace začíná slovy: Můj táta byl psychopat. Také jeho nejbližší kamarád z dětství a dospívání patřil do této party. A pak jich hodně potkal v práci, takže o nich ví své. Poznání završil tím, že se nechal pomocí magnetické stimulace na krátký časový úsek psychopatizovat sám a zažil tak úžasný pocit člověka bez svědomí. Když se hryzající hlodavec – jak nazývá svědomí Jiří Suchý – vynořil, jeho majitel se svěšenýma ušima vrátil v baru na stůl zde zanechané spropitné, které předtím bezstarostně stopil.

Kniha navazuje na poznatky nejuznávanějšího znalce Roberta Hare, jehož test je u nás více znám díky popularizaci v médiích než z originálních pramenů. Na rozdíl od něj ale Dutton hledá nejen zlo, patologii a kriminalitu, ale také pozitivní stránky této odchylky, která začíná být objektivně prokazatelná, přesto nebyla zařazena – na rozdíl od spousty nesprávně medicinalizované sociální patologie – do DSM, tedy oficiálního klasifikačního seznamu psychických poruch.

Dutton zdůrazňuje, že neplatí obecně sdílená mylná představa, co psychopat, to sadistický vrah, že ve vězeních sedí sotva 20 % těchto lidí a zbytek běhá po svobodě, kde vyvíjí jak škodlivou, tak užitečnou aktivitu. Podstatnou vlastností této jednoprocentní menšiny je totiž absence strachu, se kterou se bohužel ale dost často pojí antisociální osobnostní rysy a agresivita.