Mlok skvrnitý

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je nejrozšířenějším evropským zástupcem čeledi mlokovitých. Je to obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy, ale velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Mlok skvrnitý obývá vlhké lesní lokality v blízkosti vodních toků, avšak mimo období kladení larev žije často daleko od vody. Preferuje listnaté nebo smíšené lesy v podhorských lokalitách, nejčastěji 200–600 m n. m. Přes den se ukrývá pod kameny, kmeny stromů, listím nebo v dírách v zemi, aby byl chráněn před přímým slunečním zářením. Aktivní je především v noci a za soumraku, ale za deštivých nebo vlhkých dnů vylézá ze svých úkrytů i ve dne. Potravou mloka jsou malí až středně velcí bezobratlí živočichové – drobný hmyz, pavouci, žížaly, stonožky, slimáci apod. Na přelomu října a listopadu se ukrývá do podzemí a na jaře se objevuje počátkem dubna.

Pohlavně dospívá ve 3. až 4. roce života a páření probíhá koncem léta. V našich podmínkách je mlok živorodý, resp. vejcoživorodý, kdy se vajíčka vyvíjejí v těle samice. V březnu až květnu následujícího roku klade samice 40 až 60 larev o délce 2,2–3,2 cm do pomalu tekoucích potoků, studánek a jezírek. Larvy jsou masožravé, živí se rybím potěrem a drobnými korýši a členovci. Často se u nich také projevuje kanibalismus. K proměně u nich dochází po třech měsících v červenci až srpnu, kdy dorostou velikosti 6–8 cm. V přírodě se dožívají průměrně 20, v zajetí až 50 let.

V České republice je mlok skvrnitý dle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. Vinu za tento stav nese lidská činnost spojená s ničením a znečišťováním přírodních vodních toků, jezírek a studánek. Na mloka se vztahuje též Bernská konvence, podle níž je zařazen mezi přísně chráněné druhy. Odchyt v přírodě je zakázán a živé jedince lze získat jen z registrovaných chovů.

Mlok skvrnitý je pasivně jedovatý živočich. V jeho kůži je několik druhů žláz produkujících hlenovitý sekret, který obsahuje řadu jedovatých substancí. Tyto žlázy jsou na zadní části hlavy, na ocase a po obou stranách hřbetu. Tvoří žluté polštářky s černými tečkami, což jsou otvory, jimž je jed vypuzován na povrch těla. Jed není příliš nebezpečný pro člověka, ale může na kůži a na sliznicích vyvolat zánět. Menším živočichům, kteří se snaží mloka napadnout, může způsobit svalové křeče, zvýšení krevního tlaku, potížes dýcháním a může takového živočicha i zabít. Díky své jedovatosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele. Největším nebezpečím je pro něj člověk.

Hlavní a nejprobádanější složkou mločího jedu je skupina steroidních alkaloidů. Hlavními alkaloidy jsou samandarin a samandaron, jejichž poměr se liší jak mezi jedinci, tak v průběhu roku. Samandarin má silné lokální anestetické účinky, způsobuje zrychlení tepu a dechu a při vyšších dávkách dochází k zastavení srdeční činnosti. Střední smrtná dávka (LD₅₀) samandarinu pro myš je 1,5 mg/kg při intraperitoneálním a 3 mg/ kg při subkutánním podání. U samandaronu je to 1,2 mg/kg při subkutánním podání. Kromě těchto složek jed obsahuje i jedovaté proteiny, které vyvolávají lokální zánětlivou reakci a vykazují hemolytický účinek.