Plukenetia volubilis, arašídová pochoutka starých Inků

S prohlubujícími se znalostmi o nutričních vlastnostech a možných zdravotních přínosech dříve nepříliš známých látek se dostávají do širšího povědomí dosud prakticky neznámé rostliny.

Příkladem je Plukenetia volubilis (šp. sacha inchi, maní del monte, angl. inca/sacha peanut) z čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae), jejímž domovem jsou vyšší polohy Amazonie. Její využití dávnými civilizacemi dokládá nález semen v hrobkách Inků. Je ale možné, že byla kultivována již mnohem dříve.

Rod Plukenetia, čítající kolem dvaceti druhů, jako jeden z mála pryšcovitých netvoří latex. P. volubilis je jednodomá a má jednopohlavné květy. Samčích květů je mnohonásobně více a tvoří 5–18 cm dlouhé květenství hroznovitého tvaru. Samičí květy jsou maximálně dva na každý samčí hrozen a rostou individuálně při bázi květenství. Tato rostlina je převážně cizosprašná, protandrická,¹⁾ ale vyskytuje se i samosprašnost. Opylování většinou zajišťuje vítr. Plodem je nažka obsahující většinou čtyři, někdy až sedm semen, která jsou jedlá až po upražení.

P. volubilis je světlomilný liánovitý keř a tyto vlastnosti určují způsob pěstování. Tradičně se kultivuje s oporou, kterou tvoří stromy menšího vzrůstu, například pro živé ploty v Peru hojně využívaná zarděnice (šp. amasisa, Erythrina spp., Fabaceae), ale také vzrostlé banánovníky (Musa spp., Musaceae) a další druhy s hospodářským užitkem. Dá se pěstovat i bez opory, ale kontakt plodů s půdou zvyšuje riziko rozvoje chorob. Díky vzrůstajícímu zájmu se plochy s touto plodinou neustále rozšiřují a proměnil se i způsob pěstování: plantáže P. volubilis dnes připomínají spíše vinice. Při komerční produkci se totiž používá podobné vedení jako u vinné révy, jen s tím rozdílem, že se nemusí zastřihávat. Rostlina začíná plodit přibližně po osmi měsících a posléze tvoří plody téměř neustále. Jednotlivé nažky se sklízejí ručně, obvykle jednou za dva týdny. Výnos dosahuje až 4 tuny z hektaru za rok.

V současnosti se naprostá většina sklizně využívá pro produkci oleje určeného na vývoz, a to především do Kanady a USA. Kromě Peru se P. volubilis pěstuje v Ekvádoru, Brazílii a dalších státech Jižní Ameriky. Snahami o pěstování se nicméně netají ani asijské státy. Drobní peruánští pěstitelé se sdružují do svazů, aby lépe obstáli na trhu a zajistili si lepší výkupní ceny.

Semena P. volubilis vynikají značně vysokým obsahem bílkovin. Některé studie uvádějí až 27 %, přičemž skladba aminokyselin je srovnatelná se sójou. Do popředí zájmu se ale tato rostlina dostala především díky oleji, kterého je v semenech okolo 53 %. V západním světě o něj roste zájem především od roku 2004, kdy získal první místo v soutěži World Edible Oil, konané v Paříži. Je vysoce kvalitní a obsahuje velké množství nenasycených mastných kyselin, které tvoří až 93 % celkových tuků. Důležitou vlastností tohoto oleje je také jeho stabilita. U příbuzného druhu P. huayllabambana je obsah tuků v semenech ještě o něco vyšší.

Výživoví odborníci staví olej z P. volubilis na roveň oleje lněného, olivového či z palmy ungurahui (Oenocarpus bataua). Je proto vyhledávaný zejména obchodníky v oblasti zdravé výživy, kteří dobře vědí, že zákazníci jsou za něj ochotni zaplatit i relativně vysoké částky. Například v Peru stojí lahvička 250 ml oleje v přepočtu kolem 200 Kč (maloobchodní cena z r. 2013), což je na tamní poměry velice drahé.

V dnešní době se vědci v souvislosti s P. volubilis zaměřují na ekologické nároky a genetickou variabilitu tohoto druhu. Potenciál P. volubilis je veliký, a to především z důvodu produkce kvalitního a žádaného oleje. Jako rostlina náročná na světlo sice není z hlediska produkce vhodná do podrostu agrolesnických systémů, ale na rozdíl od nejpěstovanějších olejnin současnosti – palmy olejné (Elaeis guineensis, Arecaceae) a sóji (Glycine max, Fabaceae), jejichž pěstování má značné dopady na světové ekosystémy – k Jižní Americe přirozeně patří.