Lávka pro pěší a cyklisty v Hradci Králové

V červenci loňského roku vydalo město Hradec Králové ve spolupráci s architekty Mirko Baumem a Davidem Barošem publikaci nápadně připomínající jak anatomický atlas z konce 19. století, tak i technickou příručku z téže doby. Kniha, nesoucí lakonický název Anatomie lávky, jakýmsi anatomickým atlasem v podstatě je, neboť detailně zobrazuje jednotlivé části, z nichž je ocelové tělo Baumovy a Barošovy lávky pro pěší a cyklisty sestaveno. Knihu, která nekonvenčně řešenou konstrukci mostu klenoucího se od roku 2012 přes řeku Orlici představuje, uvodil Mirko Baum snímkem kuriózní železniční nehody, k níž došlo v říjnu roku 1895 na pařížském nádraží Montparnas. Fotografii zobrazující lokomotivu doslova visící z prvního poschodí koncového nádraží, kterým vlak projel, architekt samozřejmě nepoužil náhodou. Snímek, přesněji řečeno událost, kterou zachycuje a již někdejší člen legendárního libereckého ateliéru SIAL Karla Hubáčka, respektive jeho postgraduálního učiliště tzv. Školky SIAL označuje „brutální penetrací architektonické kulisy technickým objektem“, zde má svůj symbolický význam. Ilustruje konflikt mezi „inženýrským uměním a architekturou“, jehož historie je pro pochopení konceptu Baumova královéhradeckého díla důležitá.

V době, kdy se toto železniční neštěstí událo, museli architektit smělé konstrukce velkých veřejných budov ještě maskovat monumentálními fasádami. Obnažit železné, ocelové a později i železobetonové skelety si v takovém případě troufl jen málokdo. Avšak nejpozději počátkem dvacátých let došlo k obratu a z inženýrské složky stavby se stala složka preferovaná. Asi nejlépe to vystihují známá Le Corbusierova slova: „Naslouchejme radám (...) inženýrů, ale chraňme se (...) architektů!“, která dnes vzhledem k tomu, že se pojem krásna i samotné vnímání krásy neustále mění, již asi neplatí, spíše naopak. Jestliže dříve nás, jak uvádí německý kritik Julius Posener, „pohled na staveniště naplňoval radostným očekáváním; dnes nás naplňuje hrůzou“. V případě současného inženýrského stavění, mosty nevyjímaje, to bohužel platí dvojnásob. Zatímco dříve byly tyto stavby navrhovány ve znamení symbiózy mezi účelem a krásou, dnes je něco takového jako „krásný most“ prakticky – jak píše Baum – vyloučeno. Podle jeho přesvědčení za to může jak ekonomický diktát, tak inženýrský pragmatismus, pro nějž je hledání krásy čímsi marginálním. S tím se naštěstí Mirko Baum a David Baroš neztotožňují, a proto svou lávku pojali jako všeobjímající umělecké dílo, které po vzoru tradice staví opět v soulad funkční a estetické aspekty. Po důkladných úvahách padla volba na montovaný skelet, inspirovaný konstrukčním principem vynalezeným roku 1840 francouzským inženýrem Camilem Polonceau, který autoři samozřejmě uzpůsobili dnešním technologiím a estetice. Díky tomu získalo město elegantní a nadčasové dílo, které plynule navazuje na nejhodnotnější stavby, které v moderní době v Hradci Králové zanechali architekti Jan Kotěra a Josef Gočár.