Vostok II

Představte si vodní těleso s teplotou okolo tří stupňů pod bodem mrazu, jež zůstává v tekutém stavu jen působením geotermálního tepla z podloží a enormního tlaku, který na něj vyvíjí téměř čtyři kilometry nadložního ledovce. Kvůli stejnému tlaku je extrémně přesyceno kyslíkem a dusíkem, které ve formě bublin dodává již zmíněná masa nadložního ledu, a to až na padesátinásobnou míru v porovnání s běžnými povrchovými vodami. V tak vysokých koncentracích kyslík rozhodně není „elixírem života“, jak se nám obvykle snaží namluvit reklamy na nejrůznější doplňky stravy, ale spíše velmi agresivní substancí, která se v buňkách přeměňuje na peroxid vodíku a toxické radikály, jež mj. intenzivně narušují strukturu nukleových kyselin, bílkovin a tuků – základních stavebních kamenů buněk.

Pokud se vám takové prostředí zdá příliš fádní, stačí se poohlédnout o kousek dál. Jen musíte dávat pozor, abyste se doslova neuvařili. Některé oblasti dna jsou totiž s největší pravděpodobností geotermálně značně aktivní a zahřívají vodu na nebezpečně vysoké teploty. Netřeba dodávat, že toto prostředí je absolutně temné, protože nadložním ledovcem nepronikne ani foton světla. Na první pohled by nás to mohlo mrzet, protože voda je zde zřejmě naprosto průzračná. To je však pouze znakem dalšího extrémního faktoru prostředí – velmi malé koncentrace iontů, organického materiálu a dalších živin ve většině jeho objemu. Zkrátka, podobné prostředí by spíše pasovalo do hard sci-fi románu odehrávajícího se na cizí planetě než na naši „pohostinnou“ Zemi. Přesto se zde nachází. Jde dost možná o nejextrémnější pozemské prostředí vůbec, které je alespoň teoreticky schopné hostit život. Jde o jezero Vostok, nacházející se ve střední Antarktidě.