Čert vždy na velkou hromadu nosí¹

Představte si mrazivou zimní noc. Psa by se vám zželelo, ale do té noci vyhnali vás. Nejlepší způsob, jak s prekérní situací naložit, je rozdělat si někde v závětří oheň (ve jménu realismu předpokládejme, že široko daleko není žádná hospoda). Budiž. Oheň tedy praská, vy dřepíte na kládě a natahujete k plamenům zkřehlé ruce. Na čem bude v takové situaci záviset váš tepelný komfort?

Nejvíce na tom, jak blízko u ohně sedíte, jakou plochu těla jeho působení vystavujete a pod jakým úhlem teplo na tu plochu dopadá (viz k ohni natažené dlaně). Pochopitelně také na kvalitě ohně samého, tedy na tom, kolik tepla vydává. Přesně takto uvažoval americký geolog a klimatolog Gerard Clark Bond (neplést s Jamesem Bondem!) o Slunci a o naší planetě, která má tu smůlu, že také ji kdysi dávno vyhnali do mrazivého vesmírného prostoru. První tři zmíněné parametry a jejich proměny v čase již dávno popsala známá Milankovićova teorie (Vesmír 74, 488, 1995/9 a Vesmír 89, 242, 2010/4). Co ale sluneční výkon, který je rovněž proměnlivý?