Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O Procházkově obraze a „umění výkladních skříní“

 |  11. 7. 2013
 |  Vesmír 92, 458, 2013/7

V nové stálé expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, umístěné v rekonstruované tovární budově č. 14 od architekta Jiřího Voženílka a otevřené letos 1. května, je mimo jiné vystaven pozoruhodný obraz Antonína Procházky z roku 1926, nazvaný „Ulice“.

Na obraze je zvláštní scenérie městské obchodní čtvrti s poklidně korzujícími a nakupujícími měšťany. Nenápadně, ale ve své působnosti o to silněji se tu tříští několik časových rovin. Komplikovaně „slepená“ a dostavovaná architektura města připomíná italské trecento a Giottovy obrazy s nedokonalou lineární perspektivou. Temně modrá obloha je nečasová a protikladná jinak prosvětlenému dennímu uličnímu výjevu. Zatímco přízemí domů a částečně i patra jsou zcela vyplněna obchodními výklady a dávají tak najevo iluzi prosperujícího moderního města, okna horních pater domů vypadají jako neobydlená, zastavená v časově nejasné a nekonkrétní minulosti. Za okenními rámy je pusto, černo; někde jsou staženy žaluzie, jinde jsou okna na fasádě namalována s pečlivým profilováním jen klamavě a naslepo.

Na ulicích je naproti tomu zdánlivě živo. Vzorně ustrojení obyvatelé se procházejí. Je tu jedna tříčlenná rodina, zleva do obrazové scény vstupuje pán s holí, do lahůdkářství vchází jedna dáma a další dámský pár se noří do ulic města. Zatímco architektura města je zachycená v neurčitém čase a připomíná spíš umělou jevištní scénografii, kompozice postav naopak vychází z fotografické momentky. Rodina v popředí pózuje a nastavuje se konkrétnímu okamžiku fotografického záznamu. Spojuje se tady „někdy“ a „nyní“, a to dodává Procházkově obrazu metafyzický a znepokojivý ráz. Podobně nenápadně si s časovými manipulacemi (ale také s perspektivními úběžníky) hrál několik let před Procházkou významný představitel metafyzické malby Giorgio de Chirico.

Spodní část Procházkova obrazu je moderní a aktuální. Velkou pozornost věnuje umělec aranžmá v uličních výkladech obchodů a umění obchodní reklamy. Jsou tu promyšleně sestavené vitríny lahůdkářství, textilní konfekce, kloboučnictví. Komponovaná zátiší čerstvého ovoce a nazdobených dortů ve výkladech tvoří další časovou vrstvu odkazem na dočasnost, možná i marnost efemérního výkladu věcí, které se přece za krátký čas zkazí a jejichž půvab i lahodná vůně rychle pominou.

Představitel brněnského Devětsilu J. B. Svrček v roce 1925 (tedy o rok dříve, než Procházka namaloval svůj obraz) v avantgardním časopise Disk věnoval pozornost umění reklamy a výkladních skříní. Oproti vysokému umění salonních a galerijních obrazů, které levicově zaměřený Svrček vnímal jako „anachronický, zbytečný přepych“, viděl naopak ve všech formách „agitačního umění“ „skutečné, živé umění, jež neztratilo raison d’être, a jež má živý vztah k době“. Podle Svrčka je rozsah toho, co zahrnoval pod pojem „agitační umění“, velmi široký: plakát, návěstní štíty, karikatura, leták, inzerát, reklama, film, rádio, výkladní skříně, reklamní průvody, módní přehlídky, tábory lidu. Toto „umění ulice“ bylo „všem přístupné, veřejné, pro všechny lidi, pro všechny oči“. Je překvapivé, že do jedné kategorie „agitačního umění“ tehdy Svrček začlenil jak stále sofistikovanější vizuální strategie kapitalistické ekonomie (reklamu), tak levicovou frontu s tábory lidu a různé obrazy masových parateatrálních shromáždění.

Ve Zlíně, kde je v současné době Procházkův obraz vystaven, se ve dvacátých a třicátých letech zcela přirozeně snoubily tyto dva póly „agitačního umění“, když se na ústředním náměstí Práce šikovaly davy zaměstnanců Baťových závodů, aby tak společnou choreografií oslavily Svátek práce. Také reklama a „umění výkladních skříní“ tam byly přirozenou součástí pragmatického pohledu na umění. Sestavy ve výkladních skříních a způsob instalace nebyly banálním rozmístěním zboží, naopak se v této nové umělecké profesi cíleně pěstovaly technická vynalézavost a vtip. Vystavené předměty se často zespodu nasvětlovaly a uváděly motorovými „točáky“ do pohybu. Koncem třicátých let se jednalo o skutečné kineticko-světelné prostorové inscenace, které lidské oko nemohlo přehlédnout.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Lada Hubatová Vacková

Lada Hubatová-Vacková, Ph.D., (*1969) je historička umění. Přednáší na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Zabývá se dějinami umění a designu 19. a 20. století. V současnosti pracuje na výzkumném projektu nazvaném „Aspekt a abstrakce: souvislosti obrazové reprezentace v přírodních vědách a dekorativním umění v letech 1850–1914“ (GA ČR 2506/07/gr).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné