Jak teplý je čaj na povrchu Měsíce

Od roku 2010 je Aidan Laverty hlavním dramaturgem a osobou zodpovědnou za nejdéle vysílaný televizní pořad o vědě BBC Horizon. Horizon se během své padesátileté historie stal vzorem pro množství dalších poulárně-naučných pořadů po celém světě.

Zdeněk Holý: Jaká byla vaše cesta k televizní popularizaci vědy a konkrétně k Horizonu?

Aidan Laverty: Většina lidí se podle mě dostane do televize náhodou. Nemyslím si, že plánování je v tomto ohledu příliš efektivní. Oba moji strýcové působili jako univerzitní vědci. Sám jsem byl na začátku devadesátých let studentem první vlny informačních technologií. Pak jsem se ale rozhodl, že chci cestovat, natáčet filmy, a vědu jsem na deset let opustil. Udělal jsem množství filmů na aktuální témata, začal jsem se zajímat o politiku na mezinárodní úrovni, byl jsem v Bosně, v Afghánistánu, v Gaze, pracoval jsem na příbězích z válečných oblastí. Vždy jsem byl fascinován, jak svět skutečně funguje. Zajímal jsem se o politiku, jak se věci opravdu odehrávají, ne jak je lidé vyprávějí. Jak třeba začne válka v Kosovu, jaká je realita, když se dostanete až na dřeň. Po deseti letech jsem se nicméně k vědě vrátil, protože si myslím, že je to jeden z nejmocnějších způsobů vysvětlení, jak náš svět funguje. Je to síla, která pohání jak technologie, tak byznys a politiku. Jako filmař mám vědu rád, protože mi nabízí jedinečný náhled na svět. Když chci například mluvit o problémech těžby ropy, o globálním oteplování nebo debatovat o jakémkoli velkém aktuálním tématu, zeptám se, co na to říká věda.

Z. H.: Horizon dosáhne v příštím roce padesátého výročí od svého založení. Jak vznikl?

A. L.: V roce 1964 začala vysílat BBC2, do té doby byl v Británii jen jeden televizní program. BBC2 měla mít jiný záběr a s vědou se počítalo od počátku. Nikdo však nevěděl, jak na to. Horizon byl nejdříve nabídnut vědcům jako platforma, kde by mohli vysvětlit svoji práci. Několik prvních let se Horizon snažil najít svoji identitu. Původně to byl magazín složený z různých příspěvků, ale jako magazín nefungoval, a tak se nakonec usadil jako hodinový film na jedno téma.

Horizon má neuvěřitelné dějiny, byl u toho, když se precizovaly objevy kolem DNA v šedesátých letech, sledoval nástup tranzistorů apod. Horizon byl přímým svědkem milníků vědeckých obejvů 20. století. Jeho dějiny tvoří také generace výjimečných tvůrců, například i hollywoodských režisérů, kteří se u něj vystřídali. Cítím se velmi pokorný, když jsem poslední v řadě, kdo se stará o tyto cenné věci.

Z. H.: Vzhledem k tomu, že Horizonu bude padesát let, činí to z něj jeden z nejúspěšnějších televizních pořadů vůbec. Jaký je návod na úspěch takového pořadu?

A. L.: Domnívám se, že důvod, proč přežil, a dokonce stále vzkvétá, tkví v tom, že se neustále znovu vynalézal. Věda se měnila, ale témata pořadu zůstala stejná: biologie, výzkum vesmíru, kosmologie, umělá inteligence. Témata jsou si až překvapivě podobná. Co se změnilo, je přístup k tématu a způsob výroby.

Z. H.: Jak se změnil způsob výroby?

A. L.: Zásadně se změnila technologie natáčení. V prvních letech se natáčelo na černobílý filmový materiál a ten byl velmi drahý. Pak se stal dostupným barevný film a s tím se změnil jazyk a lidé se snažili vyprávět jiné příběhy. A to samé se opakovalo s videokamerami či s vysokým rozlišením (HD).

Když máte velmi lehké dokumentární kamery, dokážete se k tématu přiblížit velmi intimně. V roce 1964 jste potřeboval kameramana, zvukaře, asistenta kamery, osvětlovače a jeho asistenta. Když jsem jel na natáčení, měl jsem velký štáb, několik aut s technikou. Dokumenty se tehdy dělaly velmi pomalu a bylo to poněkud divadelní, někdo musel zakřičet akce, připravit rámování, dbát o to, aby se do kamery nedostala špína z celuloidu. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč věci často vypadaly staticky. Postprodukce byla velmi komplikovaná, nůžky, střihací stoly. A všechno to vybavení způsobovalo, že udělat jakoukoli změnu trvalo neskutečně dlouho. S nástupem videa bylo možné začít natáčet z ruky, kamery nebyly tak těžké, náměty mohly být osobnější, styl se stal fluidnějším. Střih, skládání filmu dohromady se velmi zrychlily, nebylo potřeba jít nejprve do laboratoře, stačilo přinést natočené kazety. Nebyl problém zanést změny. A pak se objevila počítačová grafika, a to otevřelo úplně nové pole jak vyprávět příběhy. Mohli jste ukázat megatsunami, mohli jste ukázat Británii pod ledovým příkrovem, vizuální imaginace najednou mohla být zpodobena počítačovou grafikou. Začaly se dělat pořady o katastrofách, o době ledové, které byly motivovány tím, že jsme měli technologii, jak je vizualizovat.

Z. H.: Jaká je v současnosti technologie a jak mění příběhy a vyprávění?

A. L.: Jednou z hlavních věcí jsou lehké kamery. Dnes máte na výběr. Na natáčení si můžete vzít rychloběžné kamery Phantom, miniaturní skoro neviditelné kamery, RED kamery s neuvěřitelným rozlišením nebo 3D kamery. Na jednu věc tak můžete hledět z více perspektiv, máte větší možnosti vizualizace. Vedle toho je zde neustálá potřeba znovu vynalézat televizní formu. Asi před pěti roky jsme začali používat moderátora. Momentálně máme tři moderátory. Zapojujeme do vyprávění magazínové prvky, které spojuje postava moderátora. Co dnes vidíme, je ohromně rychlá proměna televizní formy.