Čirůvka hořká pod drobnohledem chemiků

Čirůvka hořká, Tricholoma acerbum (Bull.) Vent., je jednou z mnoha hub početné čeledi čirůvkovitých (Tricholomataceae). Velké množství čirůvek roste i v našich lesích, ale při jejich sběru musejí být houbaři velmi opatrní. Jsou mezi nimi jak jedlé a velmi chutné, tak i hořké a nejedlé, a dokonce i jedovaté druhy.

Otravy čirůvkami mohou být velmi nebezpečné, protože dokážou způsobit rhabdomyolýzu, typ myopatie spojený s nekrózou příčně pruhovaného svalstva. U těžkých forem rhabdomyolýzy může docházet k rozvratu elektrolytového hospodářství a akutnímu selháním ledvin nebo diseminované intravaskulární koagulopatii, což je životu nebezpečný stav, pro který je charakteristický vznik mnohočetných krevních sraženin v cévách s vážnými následky pro celý organismus. Může vést k těžkému poškození orgánů a selhání jejich funkce jako následku ucpání cév. Postižena mohou být například játra, ledviny či plíce.

Čirůvka hořká je velká masitá houba rostoucí téměř na celém území ČR, od léta do podzimu, v listnatých a smíšených lesích, ale je poměrně vzácná. Někdy roste v trsech pod duby na hrázích rybníků. Má klobouk v průměru 10–25 cm, nejprve polokulovitý, později ploše rozprostřený uprostřed s mírnou propadlinou. Okraj je silně podvinutý a vroubkovaný. Pokožka klobouku je matná a suchá. Mladé plodnice mají krémovou barvu, která postupně přechází na hnědou až hnědočervenou. Lupeny jsou husté a u třeně vykrojené. Barvu mají nejprve bělavou, později krémovou s hnědavými skvrnami. Třeň je válcovitý, 6 až 10 cm vysoký, o průměru 2 až 3,5 cm. Směrem k bázi se mírně zužuje. Jeho barva je krémová až nažloutlá, pod kloboukem jemně zrnitá a ve stáří od báze hnědnoucí. Dužnina je bílá, bez výrazné vůně, chuť je po chvilce silně hořce palčivá. Pro svou hořkou chuť je nepoživatelná.

Kromě toho, že chutnají hořce, je o jejich biologickém účinku známo zatím jen málo. Snad jen to, že fungují jako antimitotika, tedy inhibitory mitózy. Antimitotika zabraňují dělení buňky, obvykle blokováním funkce mitotického vřeténka, a jsou proto označovány jako vřeténkové jedy. Patří mezi ně např. alkaloid ocúnu podzimního, kolchicin nebo některá v klinické praxi používaná cytostatika, jako např. vinblastin nebo vinkristin.