Rétorika ve starověkém Řecku

Rétorika – to je umění přesvědčit někoho jiného o svém názoru, umění připravit si svoje veřejné vystoupení a formulovat svůj mluvený projev. Kdy a kde rétorika vznikla? Za jakých podmínek se příznivě vyvíjela a kdy naopak upadala?

Kořeny rétoriky můžeme spatřovat již v době antické. Za místo vzniku rétoriky se považuje Sicílie v 5. století př. n. l., kde po demokratických převratech v řeckých městech Akragantu a Syrakusách mohl každý svobodný občan svou osobní i veřejnou záležitost přednést u soudu nebo před shromážděním lidu. Tak zákonitě povstala potřeba vzdělávat se v oblasti mluveného projevu. Prvními učiteli byli Korax, Teisiás a Gorgiás, který přenesl sicilskou rétoriku do Atén. Gorgiovým žákem se stal Ísokratés.

Na výmluvnosti se zakládala moc všech státníků a vůdců lidu – řecký politik Solón např. končil své řeči ve verších. Vydal také zákon, že před lidovým soudem si musí každý hájit svou při sám, bez pomocníka a jakýchkoliv pomůcek. Jinými slavnými řečníky byli aténský tyran Peisistratos, vítěz nad Peršany z r. 480 př. n. l., Themistoklés a řecký politik Periklés. Na pomoc občanům, kteří vedli soudní pře a nebyli schopni si sami řeč připravit, přispěchali odborní skladatelé řečí – logografové. Ti také učili, jak soudní řeči působivě přednášet.

Prostředím, v němž se uplatňovalo řečnické umění, se staly jednak soudy, jednak různé slavnostní příležitosti, jako např. oslava vítězství, svatby, ale také pohřby a spory politické. Tak se postupně vyvinuly řeči soudní, oslavné a politické a tyto řeči získaly rovněž svou ustálenou stavbu.