O krajině ve více dimenzích

Kniha Petra Skleničky Pronajatá krajina je rozčleněna na tři hlavní části: Cesty do krajiny, Osobní pouta, Omyly a naděje. Po formální stránce je vlastně souborem 41 nepříliš rozsáhlých próz. Přitom tyto literární útvary (většinou eseje) často již svými názvy nenásilně vtahují čtenáře do dění. V nich se ale autor v naprosté většině případů nesnaží popisované problémy definovat úplně do hloubky, ale vědomě se soustřeďuje na jejich současně nejožehavěji pociťované kritické momenty.

Tematicky obdobně zaměřených publikací vyšlo v poslední době hned několik. Skoro by se proto zdálo, že další publikace bude pověstným úsměvným přílepkem k „nošením dříví do lesa“. V tomto případě tomu tak není. Ostatně již i ta zdánlivě nepodstatná povrchní skutečnost, že se na této publikaci o krajině tentokrát bezprostředně autorsky nepodílejí naši přední odborníci – „Dokořánští publicisté“ Václav Cílek, Vojen Ložek a Jiří Sádlo –, může sama o sobě být příslibem nabídky některých doposud nekonvenčních myšlenkových intencí.

Knihu pokládám za potřebný seriózní příspěvek k procesu hledání a vytváření záchytných pevných bodů v období, které je silně poznamenáno postmoderními a novomilenistickými způsoby jednání a myšlení. A to také proto, že kniha nepopiratelně postihuje celou řadu názorových dimenzí. Jejich povahu, vnitřní stavbu a obohacující filosofii bych rád přiblížil následujícími textovými komprimacemi z vybraných kapitol:

Kdo je odpovědný za krajinu. Vlastnictví půdy je dnes natolik rozdrobené, že se vlastníkem krajiny necítí v podstatě nikdo. Může se ale vlastník zbavit odpovědnosti za to, co mu patří?

Diverse is beautiful. Možná lze nalézt paralelu s naším právním systémem – čím složitější je, čím více zákonů a vyhlášek schvalují naše dvě komory parlamentu, tím spíš se daří všelijakým šizunkům je obcházet.

Číst krajinu. Vnímat krajinu je něco jako číst si v knize. Skládá se z jednotlivých krajinných prvků (= slov), seskupených do nejrůznějších prostorových kombinací (= vět), které ve výsledku vytvářejí neopakovatelné scenérie (= literární dílo). Pokud jsme však krajinu nepochopili (stačí přeházet slovosled nebo vložit i jediné nepatřičné nové slovo), celý příběh snadno pozbude smysl.

Subjektivní problém s krajinným rázem. Ne vše se dá převést do řeči čísel. Mnozí se jakoby snaží celou problematiku přetransformovat do objektivních kvazivzorců či multikriteriálních nesmyslů. Pitomost vyjádřená číslem je pro ně důvěryhodnější nežli subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty.

O paměti krajiny. Anglický profesor historie F. W. Maitland jako první přirovnal kulturní krajinu k palimpsestu čili k rukopisu, který byl zapsán např. na pergamen, a to přes starší, zčásti odstraněný nebo zašlý text. Podobně totiž nové zásahy člověka v krajině překrývají zásahy staré.

Příroda uzdravuje. Ví se, že zejména silně urbanizované prostředí u člověka vyvolává stres. Hektický způsob života se promítá v pocitech vyčerpání, ve ztrátě koncentrace, zhoršení paměti a v celkové únavě. Žít ve zdravém přírodním prostředí (nebo alespoň mít možnost jej navštěvovat) se pro většinu obyvatel vyspělých zemí světa stává významnou hodnotou celkové životní úrovně.

Zglajchšaltovaná péče. Některé části krajiny si žádají intenzivní a neustálé řízení. Jiná místa jen sporadický dohled, další nepotřebují nic. Zglajchšaltovat jejich údržbu znamená na jednom místě poskytovat péči nedostatečnou, zatímco jinde zbytečnou. Diferencovaná péče o krajinu je také projevem naší pokory.

Dobře míněná biopaliva. „Nedokážu pochopit, že se o biopalivech rozhodlo a teprve pak se začaly ověřovat všechny důsledky.“ Pokud existovaly vědecké práce již před tímto rozhodnutím, potom je třeba se ptát jejich autorů (a dost možná i vykladačů těchto prací) na věrohodnost závěrů a argumentů, na základě kterých se lukrativní byznys s biopalivy založil. Chceme-li Zemi léčit, nesmí se lék ukázat horším než nemoc samotná.

Krajina básníkem dozpívaná. Básníkem je každý kraj jaksi dokončen. Básník bezpečně odhaluje tajemství jeho krásy a tuto krásu dozpívá. Odkrývá významy, které zůstaly nepoznány. Ukazuje a přibližuje nám krajiny, které stojí za to znát.

Jak chutná krajina. Jídlo (i suroviny pro jeho výrobu) by mělo mít něco jako rodný list. S kamarády na vodě jsme chytili velikého okouna. Obalili jsme ho plátky špeku od řezníka Kužela z Turnova, jeho útroby jsme vycpali česnekem medvědím z Králova vrchu, a když jsme ho opatrně pekli na ohni, lehce jsme ho polévali Svijanským Mázem – na břehu Ploučnice, ve které jsme ho chvíli předtím ulovili.

Ovocné stromy ve volné krajině. Šel jsem tudy snad tisíckrát. Na houby, na ryby nebo jenom tak. Po polních cestách, po pastvinách a kus lesem. Podle ročního období jsem zde cestou trhal třešně (černé ptáčnice, chrupky a srdcovky), hrušky, jablka (letňáky, malináče, soudky, renety, koženáče, štrůdláky), švestky nebo třeba jen špendlíky a trnky. Poznával jsem rozličné chuti odrůd, které se v obchodě koupit nedaly.

Nimbyismus v nás. Nimby je zkratka anglického Not in my back yard čili Ne na mém dvorku. Poukazování na nimbyismus je častá taktika investorů a projektantů, kteří chtějí bagatelizovat a znevážit argumenty místní opozice. Je přitom však zcela jisté, že právě tito investoři a projektanti se chovají úplně stejně, pokud se bude jednat o „jejich vlastní dvorek“.

Krajina s. r. o. Česká krajina je vlastně Krajinou s. r. o. Představa, že jednatelé a předsedové představenstev časem navážou vztah k půdě a ke krajině, v níž jejich společnosti hospodaří, je zjevně nereálná. Ačkoliv zcela jistě existuje řada svědomitých nájemců půdy, obecně nejsou motivováni k investicím do ochrany a obnovy krajiny. Nehospodaří na svém. Půdu totiž chápou v duchu floskulí z dob minulých pouze jako výrobní prostředek.

Větrníky jako symbol. Nic nevyvolalo větší rozkol veřejnosti nežli postoj k větrným elektrárnám: jde o ozdravnou akupunkturu krajiny, nebo o hřebíky do její rakve? Pro někoho větrné elektrárny představují symbol udržitelnosti či vzletně řečeno symbol nové doby, pro jiného jsou však pouze do očí bijícím symbolem byznysu a vítězství větrné lobby na úkor krajiny a flagrantní příčinou estetického úpadku a vizuální degradace krajiny.

Víra v metodiky aneb šablona pro krajinu. Jsme metodikami doslova posedlí. Počítáme je mezi kvalitní výstupy výzkumných projektů. A tak dnes skoro každý návrh grantu v oblasti aplikovaného výzkumu uvažuje o vzniku další metodiky. Některé z nich snad ani nejsou myšleny vážně. Praxe si je nevyžádala. To sami tvůrci je praxi vnucují. A je příznačné, že když si na českém internetovém vyhledávači zadáte klíčové slovo „metodika“, objeví se nejvíce výsledků právě z oblastí, které souvisejí s krajinou.