Nová tajemství oxidu dusnatého

Oxid dusnatý (NO) má u živočišných fyziologů vskutku mimořádnou pověst. Zatímco se ovšem třeba takový oxid dusný (čili rajský plyn, N₂O) těšil už od 19. století značné popularitě nejprve u toxikomanů a posléze u anesteziologů, biologické účinky NO zůstávaly dlouho nedoceněny.

O to bouřlivější byla reakce odborné veřejnosti, když se konečně v osmdesátých letech 20. století ukázalo, že tento oxid slouží v našich tělech jako opravdový „plynný hormon“, který způsobuje uvolňování hladké svaloviny cév (tzv. vazodilataci).¹⁾ Koho by předtím napadlo, že mezi sebou mohou živočišné buňky komunikovat pomocí plynu? Tento objev také po dlouhé době vysvětlil, proč léky na bázi nitroglycerínu a amylnitritu, z nichž se NO může odštěpovat, zvětšují průsvit tepének a snižují tak krevní tlak.

Tím byl odstartován intenzivní výzkum působení NO. Záhy byla odhalena celá signální dráha této molekuly (viz obrázek): Na buňky vnitřní výstelky cév (tzv. endotelu) působí látky jako acetylcholin nebo bradykinin. Tím je spuštěna série mezikroků, které vedou až k aktivaci enzymu NO syntázy, jenž štěpí aminokyselinu arginin a uvolňuje tak oxid dusnatý. Tento plyn pak může pronikat do mezibuněčného prostoru a do buněk hladkého svalu. Tam je touto cestou navozena syntéza cyklického GMP, což se odrazí v uzavření vápenatých kanálů, v poklesu koncentrace vápníku v cytoplazmě, a tím i v relaxaci celé svalové buňky.