Biologie ve výběru Stanislava Mihulky

Složitější organické látky mohly přiletět z vesmíru

Kde se vzaly organické látky nezbytné pro vznik života na Zemi? Po dlouhém tápání jsme zjistili, že nejspíš přicestovaly z vesmíru, který je plný jednoduchých organických molekul. A kde se vzaly složitější organické látky? Nakonec možná také přiletěly z vesmíru.

Richard Mathies z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho tým si, s hravostí vlastní badatelům hledajícím vznik života, v laboratoři nasimulovali kometu. Ve vakuové komoře zmrazili hroudu ledu s oxidem uhličitým, amoniakem a směsí jednoduchých uhlovodíků na teplotu 10 kelvinů. Do této hroudy pak pálili vysokoenergetické protony coby kosmické záření.

Simulovanou kometu nakonec analyzovali zařízením Mars Organic Analyzer, které je stavěné na extrémně citlivou detekci organických molekul při průzkumu Sluneční soustavy. S jeho pomocí ve své kometě nalezli devět aminokyselin a především dva dipeptidy (Gly-Gly a Leu-Ala), z nichž mohou dále vznikat proteiny.

The Astrophysical Journal 765, 111, 2013 

Vzkřísíme tlamorodky klonováním?

Podle dogmatu ochrany přírody je vymření navždy. Anebo není? V klonovacích laboratořích se stále intenzivněji pokoušejí o dříve nemožné – vrátit vyhynulé tvory zpět do hry. U nedávno zmizelých organismů to je snazší, zvláště když máme k dispozici slušně zachovalé buňky.

Mike Archer a jeho tým nedávno představili Projekt Lazar, v němž se snaží naklonovat několik desítek let nezvěstné australské žáby tlamorodky zázračné (Rheobatrachus silus) – viz Vesmír 70, 679, 1991/2 včetně fotografie. Prozatím se jim povedlo odebrat jádra buněk ze zmražených vzorků, pocházejících ze sedmdesátých letech, a po intenzivním úsilí je přenesli do vajíček příbuzné paropuchy širokohlavé (Mixophyes fasciolatus).

Některá z vajíček se začala dělit a údajně z nich vznikla embrya. Ta sice záhy zahynula, ale Archer a spol. to nevzdávají. Kdo by nechtěl znovu vidět žáby, které vychovávaly potomstvo ve vlastním žaludku?

University of New South Wales News, newsroom.unsw.edu.au/news/science/scientists-produce-cloned-embryos-extinct-frog (15. 3. 2013)

Pozoruhodná archaea pod pouští Nullabor

V jižní části Západní Austrálie se rozkládá planina Nullabor. Je to nesmírná, nehostinná pustina a zároveň největší vápencová oblast na světě. Podzemí Nullaboru je proděravělé zatopenými jeskyněmi třetihorního původu. V naprosté temnotě tu stěny porůstají takzvané slizové závěsy – mimozemsky vyhlížející společenstva mikroorganismů, zřejmě odříznutá od fotosyntetického uhlíku.

Tým Iana Paulsena z Macquarieho university si posvítil na sekvence posbírané ze slizových závěsů ve zdejší jeskyni Weebubbie. Žije zde pestrá sebranka bakterií a archaeí, mezi nimž vyniká zejména početné zastoupení linie Thaumarchaeota. Místní thaumarchaeota jsou blízká běžným mořským požíračům amoniaku Nitrosopumilus maritimus SCM1. Zdá se, že slizové závěsy jeskyně Weebubbie představují svérázný ekosystém, na jehož primární produkci se podílejí archaea oxidací amoniaku a také bakterie oxidací nitritů.

ISME J online 21. 2. (2013)

Ven z Afriky teprve nedávno?

Jak rychle mutujeme? Navzdory intenzivní touze tohle vědět není stále příliš jasno. Zdánlivě nevinná otázka přitom těsně souvisí s datováním kritických událostí lidské evoluce, například kdy jsme se vlastně vydali ven z Afriky dobýt svět?

Evoluční antropoložka Qiaomei Fu z Institutu Maxe Plancka v Lipsku a její kolegové nově odhadli rychlost mutací v lidské mitochondriální DNA, což poslouží k datování naší bouřlivé minulosti. Použili k tomu mitochondriální genomy získané z fosilních pozůstatků lidí, datovaných radiokarbonovou metodou do posledních 40 tisíc let. Ve studii se mimo jiné uplatnily tři kostry lovců mamutů z Dolních Věstonic anebo mediální hvězda Ötzi.

Analýzy mitochondriální DNA potvrzují počátek migrace z Afriky před méně než 95–62 tisíci let. To je v rozporu s předchozími odhady molekulárních hodin, zároveň jde ale o pěkný soulad s dřívějším datováním pomocí fosilií i archeologických nálezů.

Curr. Biol. online 21. 3. 2013

Co prozradil genom krakatic obrovských?

Tvor velikosti autobusu s největším okem v živočišné říši. Démonický vzhled a tajemný život dravce mořských hlubin. Legendární krakatice (Architeuthis) fascinuje každým coulem. Vyskytují se všude v oceánu, s výjimkou polárních oblastí. Zároveň toho ale o nich moc nevíme. Od objevu krakatic v roce 1857 jich bylo popsáno 21 druhů, v nichž panoval zmatek.

Thomas Gilbert z Kodaňské univerzity a jeho početný tým spolupracovníků analyzovali 43 mitochondriálních genomů krakatic z celého světa a zjistili, že jsou prakticky totožné. Žádné desítky druhů krakatic podle všeho nejsou, po celém světě žije jenom jediný: krakatice obrovská (Architeuthis dux). Je asi početná a její potomstvo se snadno šíří na ohromné vzdálenosti, nejspíš v systému hlubokomořských proudů.

Proc. R. Soc. B online 20. 3. 2013