Se změnou klimatu ubude prostoru i endemitů

Modely změn v rostlinných populacích v souvislosti s globálními změnami aplikované na nejvyšší polohy evropských pohoří na něco zapomněly. Tím opomenutím je jejich dlouhodobé působení, jemuž budou populace vystaveny přinejmenším desítky let. Tým evropských ekologů vytvořil nový komplexní model pro predikci migrace subalpinských a alpinských rostlinných druhů pod vlivem klimatických změn.

Obecně se očekává, že se zvyšující se teplotou budou rostlinné druhy migrovat do vyšších zeměpisných nebo nadmořských výšek. Autoři studie tento obecný předpoklad zpřesnili a doplnili o řadu parametrů, které, jak se zdá, jsou pro předvídání vývoje subalpinské a alpinské vegetace během 21. století rozhodující. Jejich výsledky naznačují, že flóra Alp nad výškovou hranicí lesa se bude muset na konci 21. století spokojit s rozlohou menší o 44–50 %. Populace rostlinných druhů se navíc budou ve své reakci vůči změnám prostředí opožďovat. Většina zástupců (sub)alpinské flóry je dlouhověká a rozmnožuje se klonálně. Tento způsob existence jim umožňuje dlouhodobě přežívat na biotopech, které již dávno svými podmínkami neodpovídají jejich nárokům, a zpomalovat proces případné extinkce. Uvedený závěr je zároveň varováním před příliš optimistickými výhledy do příštích několika dekád, které jsou založené na relativně (po) malých změnách ve vegetaci zaznamenávaných v poslední době. Konečné důsledky klimatických změn ve vegetaci totiž nastanou se zpožděním několika desetiletí.

Ztrátou vhodných podmínek pro existenci budou postiženy jak druhy subalpinské tak alpinské. Z obou skupin se však změny nejvíce dotknou endemických rostlin, u nichž dojde k redukci jejich areálu o více než 80 %, a to v případě 75 % druhů. Je tomu tak z důvodu jejich nízké schopnosti disperze a jejich výskytu v oblastech nižších okrajových hřebenů Alp. Horské vrcholy mají kónický tvar, a to znamená, že i v případě, že by uvedené druhy dokázaly migrovat vzhůru, bude se jejich areál při pokračujících změnách klimatu stále zmenšovat až k nule. Což platí především pro zmíněné nižší okrajové partie Alp. Právě toto by měla být nejznepokojivější informace, protože endemické druhy představují přírodní dědictví, které je v rámci regionu unikátní a jehož ztráta je nevratná. Bohužel tento závěr neplatí pouze pro Alpy, ale pro většinu pohoří.

DOI: 10.1038/nclimate1514