Přívalový déšť ve sprašové rokli v Zeměchách u Kralup
| 4. 4. 2013Dne 9. září 2012 zhruba mezi 19.30 a 20.30 spadl na malém území o ploše pravděpodobně kolem 2 až 3 čtverečních kilometrů silný přívalový déšť. Dlouhé, táhlé východozápadní údolí, jaká jsou v okolí Řípu běžná, nasměrovala srážkovou vlnu do rokle v Zeměchách.
Jde o asi 15 m hluboké údolí, v jehož stěně je odkrytý významný profil sedimentů posledních dvou glaciálních cyklů.
Rokle mohla vzniknout hloubkovou erozí na staré místní cestě, ale rovněž se může jednat o poměrně mladý přirozený erozní útvar. V rokli, kterou navštěvuji posledních dvacet let, jsem před několika lety pozoroval zajímavý příklad subroze – podpovrchové eroze, kde jarní tavné vody rozpustily vrstvu zeminy vzniklou za silných mrazů a vytvořily poměrně rozsáhlý útvar připomínající závrt. Pak podtekly pod povrchovou vrstvou spraše a jako pramen vyrazily asi o dvě stě metrů dál v nižší části rokle, kde se skalní podloží přibližuje dnešnímu dnu.
I tentokrát byl průběh lokální povodně zajímavý. Voda stékala plochým údolím a unášela slámu nechanou jako hnojivo po letošní sklizni na poli a nasekanou na několikacentimetrové kousky. Již v horní části mělkého, skoro deset metrů širokého údolí dokázala vytvořit vlnu až 60 cm vysokou. Na boku údolí jsem odhrábl svrchní část půdy, která byla již v hloubce 15 cm překvapivě suchá. Retence půdy je zde nízká.
Povodňová vlna jako menší vodopád překonala vertikální stupeň v horní části rokle a vyhloubila asi 1,5 m hluboký kotel. Pak pokračovala ve své cestě roklí, kde místy nastoupala na výšku 1,8 m. Celková kapacita toku se odhaduje obtížně, ale podle toho, že vlna dokázala odnést mohutný pařez a přemísťovala ploché kusy arkózy o velikosti až 40 cm, se dá konzervativním odhadem uvažovat o maximálním průtoku zhruba 4 krychlových metrů za vteřinu, a to v údolí, které je normálně suché. V dolní části rokle ucpala sláma běžný drátěný plot a pak svoji vahou ohnula – nikoliv vyvrátila – tlustostěnné trubky plotu.
Celková míra eroze byla překvapivě malá. V horní, širší části zatravněného údolí k erozi prakticky nedošlo. V samotné rokli se eroze vybíjela hlavně na menších vertikálních stupních a jen místy vytvářela i v jinak málo odolné spraši stružky maximálně 20 cm hluboké. Zato v nejhlubší části rokle se zhruba o metr zahloubila do skalního podloží. Erodovaný materiál, nejprve sláma, pak štěrk ze zvětralých arkóz, zanesl síto kanalizační trubky, povodňová vlna se přelila do vesnice a některé domy zanesla bahnem.
Podle místních lidí k podobné události posledních 40 let nedošlo. Celá záležitost má nejméně dva překvapivé momenty. Tím prvním je malá míra eroze. Je zjevné, že rokle sama vznikla nebo se prohloubila během několika posledních staletí, takže ji musely vytvořit ještě větší deště, a to již dnes máme problémy představit si zde vodní tok hlubší než Berounka pod Berounem. Druhým překvapením je nerovnoměrnost eroze, která si téměř „nevšimla“ prosedavé spraše a místo toho lokálně erodovala skalní podloží budované karbonskými arkózami. Vlastně zde v malém platí, co slýcháme po každé povodni: Vůbec jsme si neuměli představit, co voda dokáže.
HROZÍ LIDSTVU VÁLKA O VODU?
Tam, kde je vody málo, musí o ni nutně vzniknout spor. Rudyard Kipling mohl ve svých povídkách v Knize džunglí sáhnout pro básnickou licenci k vykreslení obrazu, jak vedle sebe v době sucha smírně pijí tygr i laň, neboť „dravec i oběť, každý musí pít“. Ve skutečném životě divočiny však taková doba tolerance nikdy neexistovala a existovat nemůže. Ani lidem není vlastní. Nejbližší důkaz už je v tom, jak blízké si jsou pojmy river (řeka) a rival (soupeř). Sotva se najde jazykovědec, který by popřel jejich společný kořen, a tedy i to, že lidé u řek museli o přístup k řece často tvrdě soupeřit.
[…] Ashok Swain, profesor a ředitel programu mezinárodních studií na univerzitě v Uppsale, je předním světovým odborníkem, který se dané problematice věnuje celý život. Swain se domnívá, že válek o vodu bylo v dějinách dost, ale historie je jako takové „nespecifikovala“, neboť voda zřejmě bývala jen jedním, třebaže často důležitým důvodem k pozvednutí zbraní proti sousedům. Za nejstarší „vodní válku“, o níž historie ví, je označován konflikt, který se shodou okolností odehrál na místě, odkud i dnes přicházejí ty nejméně radostné zprávy. Bylo to v Mezopotámii. Asi dva a půl tisíce let před naším letopočtem se do křížku o vodu dostala dvě rychle rostoucí sumerská města – Lagaš a Umma. Po letech tragického sucha se tam situace vyhrotila „až do proklínání nebes, která nechtěla modlitby vyslyšet“. Dodnes si archeologové lámou hlavy, jak to tenkrát dopadlo.
Během mnoha staletí se vodní toky stávaly důležitými ani ne tak pro vodu samu jako proto, že řeky byly velmi přirozenou hranicí. Byly účinnými mezníky, důležitou bezpečnostní bariérou, a tím i – řečeno se stratégem Claussewitzem – „spolehlivě nepoddajnou konstantou geografického prostoru“. Rozvoj měst a průmyslu, modernizace závlahového zemědělství a světová populační exploze dramaticky stupňují nároky na spotřebu vody. Voda se stala prvořadým strategickým materiálem.
Jan Petránek ve sborníku Josip Kleczek (ed.): Voda ve vesmíru, na zemi, v životě a v kultuře, s. 355, Radioservis, a.s., http://www.radioservis-as.cz, ISBN 978-80-86212-98-2.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [336,28 kB]
O autorovi
Václav Cílek
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
