Odvrácená tvář půdy

Nauka o půdě se u nás, podobně jako i jinde, donedávna rozvíjela a praktikovala téměř výhradně v rámci zemědělských věd, což je pochopitelné, neboť půda je stěžejním pilířem potravinářské produkce od zrodu rolnictví.

Již první zemědělci mladší doby kamenné (neolitu) před 7 tisíciletími osídlovali oblasti s nejúrodnějšími půdami, především černozeměmi, které dovedli rozlišovat. Lidovou zkušenost v průběhu času vystřídal vědecký výzkum, ovšem zaměřený na chemické i fyzikální vlastnosti půd, jinými slovy na jejich úživnost a obdělávatelnost. Od zemědělských půd se časem rozšířil i na půdy lesní a rovněž věnoval stále větší pozornost půdním organismům včetně těch mikroskopických. Dnes se proto půdou zabývá celá řada specialistů, a to i ze základních přírodovědeckých hledisek.

Současný stav komplexního poznání našich půd zachycuje výpravná publikace Půda v České republice (Consult, Praha 2009), kde jsou v kapitole „Půda jako přírodní útvar“ zmíněny i některé geologické aspekty, ovšem pojednané spíše jen povšechně, zejména ve srovnání s dalšími statěmi, v nichž stále převládají půdoznalecká hlediska, i když obsahují řadu základních dat.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že půda je geologický objekt, který má specifické postavení dík své poloze v přechodné zóně mezi geosférou a biosférou, takže si zaslouží patřičné pozornosti i z hlediska geologie. Nejschůdnější přístup k této složité problematice nabízí sama systémová definice: „Půda je povrchová vrstva zemské kůry, jejíž vlastnosti určuje pět základních faktorů – substrát, podnebí, organismy, reliéf a čas ve vzájemné interakci.“ Stanovil je již před více než sto lety klasik nauky o půdách, ruský badatel V. V. Dokučajev, zakladatel takzvané genetické pedologie. I dnes nám poskytnou nejnázornější výpověď o geologické povaze půd, když je rozebereme v kontextu současné geologie, především ve světle poznatků o geologickém dění v dnešní geologické epoše – kvartéru. Dostáváme se tak k časovému faktoru, jinými slovy ke stáří současných půd.