Empirický diktátor

Hra na diktátora je univerzálním laboratorním pokusem určeným na měření altruismu.

Jeden hráč, diktátor, získá určitou sumu peněz, od pár korun po někdy i měsíční plat, a je mu řečeno, že je náhodně spárován s anonymním hráčem, příjemcem, který nedostal nic. Diktátor se s příjemcem může rozdělit a část přidělené částky mu svěřit, ale nemusí mu také přenechat vůbec nic. Hra jeho volbou končí. Během třetiny století, co se hra po světě hraje, se diktátoři obvykle dělí, a ač jsou značné mezikulturní variace, příjemci vždy získají od desetiny po čtvrtinu částky. Shrnuto: jsme k sobě vždy milí a rádi si pomáháme.¹⁾

I při zběžném zamyšlení je však zřejmé, že lidé se k sobě v realitě takto nechovají. Z výsledků hry totiž vyplývá, že kdykoliv bychom v realitě potkali někoho, kdo má aktuálně nižší jmění než my, měli bychom mu část svých peněz anonymně přenechat. Hra na diktátora je proto kritizována, že přeceňuje altruismus lidstva, její výsledky jsou artefaktem laboratorního „sdílecího“ nastavení a o reálném jednání nic nevypovídají. Aby ne, probandi přijdou do laboratoře, dostanou peníze „za nic“, jsou sledováni experimentátorem, mají se pak rozdělit (nerozdělí- li se, fakticky ani nejde o hru, protože se „nic“ nestane) – to by bylo, aby alespoň něco neposlali, jak by (před sebou) vypadali, že.