Není oko jako oko

Oči, jak známo, jsou okna do duše a my lidé rádi věříme, že z nich dokážeme vyčíst úmysly a nálady našich bližních.

Díky nim se však také lépe orientujeme ve světě našich vzdálenějších příbuzných, především těch bilaterálně souměrných. Lokalizace očí nám totiž značně usnadňuje odpověď na otázku, kde že má ten či onen podivný tvor vůbec hlavu, což také není k zahození – zvláště pokud se jedná o potenciální kořist.

Není proto divu, že se oči a jejich napodobeniny nezřídka stávají substrátem či projevem různých forem krypse i mimeze. Oční skvrny na různých částech těla, dodávající nositeli hrozivého vzhledu či odvádějící pozornost predátora, známe u celé řady tvorů od housenek po šelmy. Oko samotné však také představuje jeden z nejkomplexnějších smyslových orgánů, za jehož vznikem stojí složitá síť regulačních genů. Řada komponent této sítě se přírodě zřejmě natolik osvědčila, že je hojně využívána k dalším a dalším aplikacím, které s původním účelem mají pramálo společného.

Antónia Monteirová z Yaleovy univerzity se ve své nedávné publikaci opětovným využíváním některých z těchto genů zabývá na příkladu dvou hmyzích skupin. První z nich jsou známí motýli rodu Heliconius. U druhů H. erato a H. melpomene je popsáno více než 25 geografických ras lišících se uspořádáním varovných červených skvrn na křídlech. Jelikož se však na řadě míst oba druhy vyskytují pospolu, dochází u nich často v duchu Müllerovy mimeze ke konvergenci zbarvení. V jejím důsledku jsou si rasy obou druhů obývající stejnou oblast obvykle téměř k nerozeznání podobné. Přestože ani u jedné z ras nemají skvrny podobu oka, mají přece jen s tímto orgánem něco společného.