Jak Krebs na syntézu močoviny přišel

V roce 1932 H. A. Krebs a K. Henseleit popsali v časopise Zeitschrift für physiologische Chemie mechanismus ornithinového cyklu (resp. cyklu močoviny). Ač bylo tou dobou odhalování tajů biochemických pochodů na denním pořádku, tento se přece jen poněkud vymykal.

Obecně je úkolem ornithinového cyklu zabudovat odpadní dusík do neškodné molekuly močoviny. (Jinak by mohlo při odbourávání aminokyselin vznikat nebezpečné množství toxického amoniaku.) Oproti jednoduché dráze typu glykolýzy však v případě cyklu močoviny nejde o pouhou sérii enzymatických reakcí. Jak už označení „cyklus“ napovídá, jeden z produktů biochemického procesu se vrací na začátek, aby mohl v dalším kole opětovně sloužit jako výchozí látka. Močovinový cyklus byl vůbec první sérií reakcí tohoto druhu. Jakmile byl tento koncept jednou popsán, mohl už za několik let následovat objev známnějšího Krebsovsa cyklu a posléze i rozšifrování Calvinova cyklu temnostní fáze fotosyntézy.

Močovina [urea, resp. (NH₄)₂CO] hrála v historii vědy významnou roli mnohem dříve, než se Krebs s Henseleitem začali zajímat o to, jak v našich tělech vzniká. V 19. století se ale spíš řešilo, jak močovinu připravit uměle v laboratoři. Tehdy se totiž věřilo, že pro vznik organických látek je nezbytná tajemná životní síla. Tvrdívá se, že této vitalistické teorii odzvonilo v roce 1828, kdy Friedrich Wöhler močovinu jednoduše připravil ve zkumavce reakcí anorganických sloučenin amoniaku a kyseliny kyanaté.¹⁾ Dokázal tak, že k syntéze organických látek nejsou vůbec nutná živá těla ani jejich tajemná síla – stačí průměrně vybavená laboratoř. Tím také symbolicky odstartovala éra organické chemie.