Pár nových a mnoho „nových“ savčích druhů z minulého roku

V druhé polovině minulého roku opět přibyly nové savčí druhy – u větších savců šlo o objev na první pohled odlišného jezevce nebo delfína (= objev vskutku neznámých zvířat) a revizi stávajících znalostí s pomocí fylogenetického konceptu u sudokopytníků a třeba i pandy červené (tj. často šlo o povyšování již známých poddruhů).

Objev jezevce rodu Melogale, který měl do minulého roku vymezované čtyři druhy rozšířené v Indočíně a na některých Sundských ostrovech, se váže k národnímu parku Cuc Phuong v severním Vietnamu a byl podle něho i pojmenován jako M. cucphuongensis. Oproti svým příbuzným se asi nejvíce odlišuje tvarem lebky, zvláště pak protažeností čumáku, a geneticky je ve srovnání se svými příbuznými – jezevcem šedým a jezevcem bělolícím – sesterským taxonem izolovaným možná nějakých 3,5 milionu let (odhadovaný interval sahá od 2 po téměř 5,5 milionu let). Tento druh známe zatím ze dvou jedinců, uvidíme, co se o něm časem podaří zjistit.

Popis nového delfína pojmenovaného Tursiops australis souvisí s dlouhodobější snahou zrevidovat dílčí populace „skákavých delfínů“ (rod Tursiops) po celém světě. V tomto rodě bylo vymezeno až 20 druhů, postupem času se střízlivě uznávají jen dva druhy a k těm nově přibyl další nejen z jižních moří, ale přímo z jihoaustralských vod (přízvisko „australis“ = jižní je zde tedy několikrát naplněno). Oproti jiným delfínům r. Tursiops se liší výrazně geneticky a také ho lze bezpečně odlišit podle velikosti, zbarvení a tvaru lebky. Na první pohled je asi nejvýraznější vybarvením těla (není prostě šedý, ale má tmavý hřbet a světlé boky). Kromě toho studie prokázala, že ačkoli si jsou „skákaví delfíni“ relativně podobní, jsou vzájemně nepříbuzní (rod Tursiops je tedy polyfyletický a měl by být revidován).

Revize dosavadních znalostí a sběr dat nových při současném uplatnění fylogenetického konceptu se postaraly o povýšení dvou poddruhů pandy červené („fulgens“ a „styani“) na samostatné druhy, tedy řekněme nepálsko-sikkimský a burmsko-yunansko-sečuánský, a především o zvětšení počtu turovitých o 136 druhů oproti poslednímu velkému zhodnocení této skupiny z roku 2005. Konkrétně se tak stalo v knize Ungulate taxonomy (Taxonomie kopytníků, autory jsou Colin Groves a Peter Grubb). Pokud přijmeme předpoklad, že každé taxonomické schéma je hypotéza, pak tato kniha nabízí kromě velkého množství cenných informací i bezpočet neotřelých pohledů, kterým je žádoucí věnovat pozornost, jak z hlediska teoretické zoologie, tak z praktického ochranářství. Kniha totiž upozorňuje na řadu patrně unikátních, ale přehlížených forem – využijeme tento potenciál?