Medicína jako tanec mezi kapkami deště

Jen málo lidí je schopno kriticky nahlédnout na své počínání. Dá-li to velkou práci jednotlivci, jde to ještě hůře ve společenství. Ještě těžší je to v případě zaběhaného systému. Každý je přesvědčen, že dělá to nejlepší, což má pro sebe i navenek požehnáno tím, že „tak je to přece normální“. Jsou-li motivace aktivit jedince, skupiny nebo systému pouze ideové, je náhled obtížný. Téměř nemožný pak je, připojí-li se motivy mocenské a ekonomické. Reflexe zvenčí jsou pro systém překvapivé, nevítané a vesměs vyvolávají prudký odpor. Nebo naprosté ignorování předloženého rozboru a jeho převedení do kategorie humoristické četby, což postihlo Parkinsonovu brilantní analýzu byrokracie nazvanou Zákony profesora Parkinsona.

Knihu známou u nás zasvěceným spíše z podtitulku jako Medical Nemesis autora Ivana Illicha, kněze, historika, filosofa a polyhistora, především ale moudrého člověka, stihl první z uvedených osudů. Proč? Tvrzení profesora Parkinsona, že každá instituce doroste až do té úrovně, že si vystačí sama, nebo že každý kariérně úspěšný člověk se dostane až do postavení, v němž už není kompetentní, se mne a nás netýká, „já a my“ jsme přece na neustálém vzestupu. Trochu podle mantry: Všichni Kréťané jsou lháři, řekl jeden Kréťan.

Zahájit ale analýzu zdravotnictví provokujícím hlasitým výkřikem Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví je přinejmenším opovážlivé. Zdravotní systém je posvátná kráva, dává mléko nám všem a navíc patří k „rozumu epochy“, který atakují jen heretici a šílenci. Zkuste na rovinu říci představitelům nejvznešenějšího poslání, hlavně pak těm, kteří posvátnou krávu nejen dojí, ale přímo vysávají, že jejich aktivita směřuje více k udržování nemocí než ke skutečnému zdraví lidí, že lidi připravuje o jejich skutečné self a de facto je zotročuje. Jen to zkuste!

Ivan Illich to nezkoušel, on to udělal. Vytrénován předchozí analýzou a odsouzením systému vzdělávání se pustil nemilosrdně do medicíny. Kriticky třeba říci, že občas mířil vedle a jako každý prorok se někdy šeredně mýlil, ale většinou ťal do živého a naprostá většina jeho postřehů platí dodnes. Neobviňuje zúčastněné lékaře ani naivní pacienty, kteří jsou spíše oběťmi a nevědomými spoluhráči, ale celý systém současné zdravotní péče roztáčený farmaceutickým a průmyslovým medicínským komplexem. Hluboká znalost historie a dobrá orientace jak v medicínské, tak v ekonomické problematice, a především dlouholetá praxe v nejchudších oblastech světa stejně jako znalost světa bohatých umožnila autorovi napsat mnohovrstevnou studii dějin západní medicíny a jejího sociálního zařazení a vlivu od antiky až po dnešek,

Krátká první část s názvem Klinická iatrogeneze demytizuje úlohu připisovanou medicíně v historickém procesu, který dospěl ve vyspělých zemích k současné dlouhověkosti obyvatelstva v relativně dobrém zdravotním stavu. Prohlašuje naopak, že jde o důsledky zlepšení ekonomických, sociálních a ve všech směrech hygienických podmínek (kanalizace a sanitární zařízení, zdroje nezávadné vody, osobní hygiena, výživa), na které medicína sice poukázala, ale které do její přímé kompetence nespadají. Nicméně medicína si je stále neprávem připisuje k dobru.

Iatrogeneze je odvozena z řeckého „iatros“ – lékař a „genesis“ – původ. V běžném hovoru se tento termín používá pro poškození konkrétního pacienta konkrétním lékařem, lékem či postupem. Ivan Illich rozšiřuje a povyšuje jeho význam na celospolečenský dopad medicínského systému. Sociální iatrogeneze, část druhá, mapuje a analyzuje rozprostírání medicíny za hranice, které původně měla. „Dříve… se pokoušela podpořit přirozené procesy hojení… Nyní se snaží uskutečnit sny rozumu. Například perorální antikoncepce je předepisována, aby zabránila normálním dějům u zdravých osob.“

Autor říká, že medicína dostala radikální monopol na režii životů všech lidí. Protože představuje též morální počínání, ovládá prostor na určování toho, co je správné a co ne. To vše má vliv na „peněženku a na domácí lékárničku“. Ale medicína má ještě větší moc: může proměnit lidi v pacienty jen proto, že jsou nenarození, novorození, menopauzální nebo třeba staří. A tím podléhají jejímu vlivu, ačkoliv jejich neduhy by dokázal řešit laik, který prošel kurzem první pomoci. Celý tento proces končí ekonomicky náročným a lidsky nedůstojným „tancem kolem smrti“, kdy náklady na několikadenní „péči“ mohou překročit předchozí celoživotní výdaje za léčbu.

Kulturní iatrogeneze, která je obsahem třetí části, představuje podle autora „třetí rozměr medicínského popření zdraví, …kdy zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu… a oslabuje tak jejich schopnost jí (bez medicínské pomoci) čelit“. Tato část je rozdělena do tří podkapitol věnovaných bolesti, nemoci a smrti. Všechny vycházejí z historické zkušenosti přírodních národů, které věděly, jak tyto situace ritualizovaně řešit s hlubokým přesvědčením a vědomím, že utrpení je nedílnou součástí života.

Oddíl nazvaný Smrt proti smrti představuje úžasný vhled do minulosti evropské civilizace, protože, jak píše Illich: „Obraz smrti je současně nejvěrnějším obrazem převládajícího konceptu zdraví. Tento obraz zachycuje kulturně podmíněné očekávání jisté věci, která se však odehraje v nejistém čase.“ Během pěti set let prošel obraz pěti stadii, z nichž každé má svou specifickou ikonografii: tanec mrtvých 15. století, renesanční tanec smrti s kostlivcem, scéna na loži, kde vláda minulosti přebírá moc nad starým zhýralcem, lékař 19. století zápasící s fantomy zmaru, lékař poloviny 20. století stavějící se mezi smrt a pacienta, a konečně obraz současný: smrt v intenzivní nemocniční péči.

Politika zdraví je předmětem čtvrté části. Jednak je tu probrána specifická kontraproduktivita, kterou lze předvést např. na systému dopravy, která se tak dlouho zdokonalovala a zlepšovala, až je téměř nehybná a nefunkční – zde komplikovaněji na medicínském systému. Dále pak kapitola obsahuje upozornění, že celý systém je zevnitř nereformovatelný a že jediná možnost jeho změny musí jít politickou cestou. Navrhovaná politická protiopatření (trochu naivní, protože ve hře o hodnotu, jakou je zdraví, nebudou „zákazníci“ zdravotní péče zdaleka tak radikální jako při prosazování požadavků na automobil) a představa cesty návratu ke zdraví tvoří závěr knihy.

Ivan Illich vydal svůj spis v době, kdy technologiemi obohacovaná heroická medicína byla na vítězném postupu a pomalu se zdálo, že smrt bude zrušena nebo alespoň oddálena do biblického věku. Medicína sice došla k závěru, že tak snadné to nebude, zdaleka však nepokročila k nápravě systému, který je stále stejně kontraproduktivní. V závěru života Ivan Illich charakterizoval medicínu jako tanec mezi kapkami deště se snahou ďábla nemoci současně vyhnat i ochočit.

Nejen proto, že nám kriticky ukazuje rub na první pohled tak ušlechtilé snahy, jakou se medicína jeví, ale také pro humanistický náboj, kterým je kniha prodchnuta, se dá číst jako žhavá novinka dnes, téměř čtyřicet let po prvním vydání.