Irisin – poslíček mezi pracujícím svalem a hnědnoucím tukem

Co do rychlosti nemůže Vesmír novinám a internetovým plátkům konkurovat, na jeho stránkách se ale této problematice můžeme věnovat důkladněji a v méně bombastickém duchu. Tedy popořádku:

Jak víme, sedavý životní styl vyvolává v naší společnosti stále častější výskyt obezity a civilizačních onemocnění. Co s tím? Cvičit! Cvičení je zdravé, sportem se hubne. Je zřejmé, že při svalové práci spálíme spoustu kalorií. Ve skutečnosti je ale pohyb ještě o něco zdravější, než by odpovídalo pochodům ve svalu. Svaly nejsou jediným místem, kde se při sportu spaluje energie. I v takové tukové tkáni dochází při pravidelném cvičení k významným změnám. Mimo jiné se část tukových buněk (u myší zejména v bederní oblasti) přeměňuje na multilokulární „hnědotukové“ adipocyty, které mastné kyseliny neskladují, ale rovnou je přeměňují na teplo.

Otázkou ale je, jak se tukové buňky dozví, že sval pracuje. Skupina profesora Spiegelmana hledala látku sekretovanou svalem, ovlivňující tuk, a nakonec slavila úspěch.* Ukázalo se, že kus membránového proteinu známého pod zkratkou FNDC5 může být odštípnut a uvolní se tak do krevního řečiště, kudy putuje k cílovým tkáním. Tento nový hormon byl pojmenován irisin podle řecké bohyně duhy Iris, která spolu s Hermem dělala ostatním Olympanům poslíčka. Tentokrát tedy nedoručuje zprávy od boha k bohu, ale od svalu k tuku (popř. k dalším tkáním).

Když se ale zamyslíme nad tím, proč by fyzická práce měla být spojená s termogenezí v tuku, napadne nás asi, že tu něco nehraje. Při sportu přece chladem většinou netrpíme. Svaly uvolní tepla dostatek, tak proč by měl zasahovat ještě tuk? Spiegelman navrhuje jiné vysvětlení: Irisin původně fungoval hlavně při adaptaci na nízké teploty. Jak známo, v zimě se třeseme ve snaze vyrobit jinak jalovou svalovou prací trochu toho tepla. Stahující se sval produkuje irisin a ten v bílé tukové tkáni navozuje „hnědnutí“, tedy zvýšený výskyt multilokulárních hnědých adipocytů, které se k produkci tepla připojí.

Pro světové čtenářstvo by tento pěkný mechanismus patrně nebyl dostatečně atraktivní, nebýt možných dopadů na léčbu obezity. Chladu se dnes, v době péřových bund a ústředního topení, už nijak zvlášť přizpůsobovat nemusíme. Umět spustit spalování tuků se však hodí vždycky. Buď tedy můžeme cvičit, aby se nám irisin vyplavil do krve, nebo si počkáme, až nám vědci připraví irisinové injekce.

Autoři výzkumu sice zdůrazňují, že potenciální terapeutický dopad objevu irisinu nebude rozhodně znamenat náhradu diet a sportu, ale všichni lenoši a poživačníci (včetně čtenářů zjednodušeného internetového zpravodajství) jsou samozřejmě nakloněni tomu slibovat si opak. Řekněme tedy rovnou, že ačkoli se myšky stimulované irisinem lépe vypořádaly s injekcí glukózy, efekt na samotnou tělesnou hmotnost byl poměrně malý.

Nečekejme tedy v následujících letech žádné zázraky. Spokojme se s pěkným příkladem toho, že i sval může fungovat jako endokrinní žláza. Vždyť ještě před pár lety by si při zmínce o nějakých svalových hormonech (myokinech) kdekdo klepal na čelo.