Náhoda přeje připraveným: zkoumáním nádorů k podpoře štíhlé linie

Používat léky potlačující růst cév na podporu štíhlé linie zní jako poněkud nemístný nápad. Ale každá rostoucí a metabolicky aktivní tkáň potřebuje stálý přísun značného množství živin. Typické je to třeba pro nádory – v našem organismu často vznikají mikroskopická nádorová ložiska, jejichž růst omezuje neschopnost stimulovat tvorbu cév (angiogenezi). Osvojení si schopnosti stimulovat tvorbu cév je jednou z nemnoha klíčových podmínek nutných k tomu, aby nádor dosáhl velikosti makroskopické a aby se stal nádorem zhoubným. K významnějšímu přesahu této zákonitosti do metabolického výzkumu došlo překvapivě velmi pozdě, až v roce 2004, a navíc musela ještě významně pomoci náhoda. Toho roku W. Arap a R. Pasqulini zkoumali, zda a jak se cévy vznikající nově v nádorových ložiscích na molekulární úrovni liší od ostatních cév našeho těla. Zjistili, že se neliší jen cévy nádoru od cév ostatních, ale že i cévy našeho těla se od sebe navzájem odlišují. Velmi zřetelně definovanou skupinou byly mimo jiné buňky cévního endotelu tukové tkáně. Původním cílem bylo dosažení apoptózy endotelů v nádorové tkáni tak, aby následkem omezení přísunu živin došlo k potlačení růstu nádoru. Když se pokusili cíleně navodit apoptózu endotelů v tkáni tukové, dosáhli obdobného výsledku – experimentální zvířata (myši, primáti) začala rychle a výrazně ubývat na váze. Na světě bylo nové experimentální léčivo zvané adipotid.

Pro praktickou aplikaci tohoto objevu zbývá zjistit, jak se bude lidský (nebo jiný dlouhověký) organismus chovat při dlouhodobém podávání léčiva. Lidé s nedostatkem tukové tkáně se totiž vyznačují těžkými metabolickými poruchami (jaterní steatóza, hyperlipidemie, inzulínová rezistence). U pokusných zvířat vystavených účinkům zmíněného léku ovšem žádné podobné příznaky pozorovány nebyly. Je možné, že zatímco absence adipocytů má vážné následky, přítomnost vyhladovělých adipocytů je v tomto ohledu pro zamezení negativním účinkům dostatečná.

Při léčbě chronických onemocnění vyvstává ještě jeden problém – cílení léčby není nikdy stoprocentní. U onkologických pacientů s často krátkou předpokládanou dobou dožití je možno vedlejší účinky plynoucí z nedůsledného zacílení léčiva zanedbat. Ovšem při léčbě chronických stavů (obezita, diabetes) je nutno uvažovat nad vedlejšími účinky léčiva v řádech desítek let – je dostatečné, když bude přesnost jeho zacílení 95%? Nebo 99%? Na tuto otázku zatím nikdo neumí odpovědět. Každopádně tento objev představuje ukázkový příklad potvrzení všeobecné platnosti principiálního poznatku tvrdícího, že bez dostatečné výživy není možné dlouhodobé přežívání jakékoliv metabolicky aktivní tkáně. (Seeley R. J., Cell Metab. 15, 1–2, 2012)