Krajně neúplný slovník divných věcí a podezřelých procesů 5

Husitství: poslední fáze velké transformace pozdně středověké společnosti v Čechách. Jejími milníky jsou tato data:

1315–1317: velký hlad, který oslabil populaci.

1347–1351: černá smrt, morová rána, která zlikvidovala 10–30 % populace.

1378: papežské schizma, tedy existence více papežů.

1380: velký mor, který tentokrát postihl i české země, následují další morové vlny (1390, 1403, 1413 a dále).

1400: sesazení Václava IV. z trůnu panovníka Svaté říše římské.

1419–1436: husitské bouře, neklidné čekání na „konec světa“.

Jsme tedy konfrontováni se zhruba stoletým procesem, který se projevuje celou řadou faktorů – kolísající klima, opakující se morové rány, zhoršování mince (inflace), ekonomický a demografický pokles, široce rozšířené lapkovství, neschopnost elit včetně evropských účinně vládnout a duchovní nejistotou. Výsledkem je revoluce, po které už nic nebylo jako dřív. V Čechách bylo vyvlastněno 90 % majetku církve, takže došlo k jednomu z největších majetkových transferů celé naší historie. Poslední roky husitství jsou charakteristické celkovým vyčerpáním ideálů, kutnohorských dolů i produkce potravin, ale postupně se prosazuje dějinný cyklus vedoucí k obnově země. Husitství je nejslavnější trauma našich dějin.

Bílá hora (1620): faktický i symbolický mezník českých dějin, který znamená kolaps myšlenky poměrně moderního státu založeného na kolektivním (stavovském) vedení, náboženské toleranci a konfederaci pěti českých zemí. „Švýcarsko“ se nekonalo, páni byli nadmíru pyšní, hleděli na svůj zisk a vůbec je nenapadlo, že jejich svět by se mohl během jediného dne na dalších tři sta let zhroutit a uvolnit tak místo tuhé centrální vládě a náboženskému absolutismu. Pozdě pláčete, stavové čeští. Okno dějin se na celá staletí uzavřelo.

Dluhová past: je ekonomický mechanismus, při kterém dluhy plodí další dluhy, protože je nutné si vypůjčovat peníze na splácení dluhů. Při postupném, systematickém zmenšování míry zadlužení (to znamená zadlužujeme stále, ale o něco méně než před rokem) se evropské státy z dluhové pasti „vyhrabou“ za 15–25 let a míra zadluženosti může dosáhnout až 200 % HDP. Problém dluhové pasti je trojí – (1) velikost dluhu, (2) zadlužení nejenom států, ale i domácností, a (3) synchronicita, protože dluhy mají prakticky všechny západní státy. Žádné jednoduché nebo bezbolestné řešení za této situace neexistuje.

Resilience: V ekologii se pro odolnost a pružnost ekosystému, který je schopen fungovat v širokém rozmezí životních podmínek, používá slovo resilience. Tento termín byl v podobném smyslu převzatý i do historické antropologie. Např. v jihovýchodní Asii jsou státní celky charakterizované vysokou resiliencí, takže vydrží i takový stres, v němž by se jiné státy již dávno rozpadly. Současná doba se dá charakterizovat jako ztráta resilience – obchodníka ohrozí propad obratu o 5 %. Při 10% úbytku pasažérů se zhroutí letecká společnost. Pokles poptávky o pouhá 3 % pocítí většina firem. Jednoprocentní výpadek těžby ropy způsobí růst cen až o 5 USD. Tradiční společnosti se musely přizpůsobovat klimatickému chodu. Středoevropský rok je neustále jiný, sklizeň běžně kolísala až o 30 %. Společnost závislá hlavně na lokálních zdrojích musela být pružná, tedy mít vysokou resilienci.

Zdroje: Jde o základní hmotné, energetické a procesuální předpoklady života, které jsou nenahraditelné. Příklad: základním zdrojem pro strom je voda, půda, atmosféra a letní teplota (tedy „klima“). Půda je zdrojem živin a stability konstrukce stromu, voda je nezbytná pro tvorbu celulózy a přenos roztoků, atmosféra dodává kyslík a oxid uhličitý a limitující vliv letní teploty je dán syntézou chlorofylu. Strom je marnotratný a spotřebuje obrovské množství energie na tvorbu dřeva a listů. Za chladné letní teploty např. v tundře nemá dost prostředků, které by mohl investovat do dřevní hmoty, a proto zůstává keřem. Strom v semiaridních podmínkách je zároveň dobrou, jednoduchou metaforou společnosti – od určité velikosti spotřebovává víc zdrojů, než má k dispozici, a usychá. Civilizace na rozdíl od stromu může řešit problém vysoké lokální spotřeby dálkovým obchodem.

Stát blahobytu: je stát, který si dlouhodobě žije nad své příjmové poměry, a proto se dostává do dluhové pasti. Stát blahobytu vzniká společným úsilím „zezdola i shora“. Zespodu: lidé jsou od přírody líní, chtějí se mít dobře a nekriticky hodnotí své možnosti („já na to mám“). Seshora: politické elity slibují voličům ekonomicky nerozumné podmínky a pak své sliby financují z veřejných peněz. Stát blahobytu má některé paradoxní rysy – např. veřejné zadlužování, tzv. deficitní politika, se dá doporučit na překonání krize a udržení zaměstnanosti, kdy stát investuje např. do rozvoje infrastruktury, ale nyní naprosto anomálně došlo k zadlužování v období ekonomického růstu. Jedním z hlavních sdělení tohoto slovníku je, že stát blahobytu končí. V tom lepším případě se bude jednat o pozvolný, zhruba dvacet let trvající proces oddlužování. V tom horším případě budeme konfrontováni s jedním či spíš více rychlými propady – kaskádou dílčích krizí. Druhým sdělením je, že za této situace státy neumějí pomoct ani samy sobě, natož svým lidem, a proto je nutné se k budoucnosti postavit odhodlaně sám za sebe a své bližní.

Velká práce (Jiří Zemánek): to, co nás v příštích letech na mnoha úrovních čeká.

Mladotřesení (youthquake, analogie výrazu earthquake = zemětřesení): kulturní a politické hnutí, ve kterém hrají rozhodující roli mladí lidé. Termín původně zavedla editorka časopisu Vogue Diana Vreeland v roce 1963 a mělo víceméně rebelský náboj (hudba, sex, politika). V dnešním významu se víc jedná o nezaměstnanost, revoluci a sociální bouře někdy s hodně rozzlobenými rysy (arabské revoluce, Španělsko – hnutí indignados = rozhořčení, Occupy Wall Street).

Zaibatsu (japonsky finanční klika): skupina bohatých firem, která kontroluje finanční a politické dění ve státě. Termín zhruba odpovídá korejskému slovu „chaebol“, tedy konglomerátu několika širokých rodin, které vlastní velké firmy a prosazují své obchodní zájmy. Například firma Hyundai je vůdčí silou v rozhovorech mezi Severní a Jižní Koreou.