Původ rakoviny tasmánských čertů odhalen

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), zvaný též tasmánský čert, je největším přežívajícím dravým vačnatcem. Populace ďáblů zažila v uplynulých letech prudký pokles, za což může nakažlivá forma rakoviny, šířící se jeho populací (viz Jan Robovský, Vesmír 84, 315, 2005/6). Tato rakovina se přenáší kousnutím, která si ďáblové často uštědřují při potyčkách o potravu a v průběhu páření. Rakovina napadá obličejové partie, často přímo ústní dutinu, kde způsobuje masivní nádory. Postižené zvíře, neschopné přijímat potravu, umírá během několika měsíců hlady. Toto onemocnění, označované zkratkou DFTD (z anglického „Tasmanian devil facial tumor disease“), bylo poprvé zaznamenáno v devadesátých letech 20. století a od té doby se šíří alarmujícím tempem. Dá se říct, že nedlouho po zrodu DFTD je ďábel medvědovitý jediným známým živočišným druhem, jehož samotná existence je ohrožena rakovinou. Ochranáři varují, že ikonický vačnatec by mohl z volné přírody vymizet během příštích 25 let.

Zásadní průlom ve výzkumu nastal v roce 2006, kdy se zjistilo, že všechny rakoviny jsou ve skutečnosti jedinou rakovinou, která se šíří klonálně z jednoho zvířete na druhé. Rakovina tváře tasmánského čerta je v podstatě jednobuněčnou, parazitickou, nepohlavně se množící formou ďábla medvědovitého, nový druh vačnatce, dalo by se říct. Klonu se začalo říkat immortal devil (nesmrtelný ďábel).

Výzkumnému týmu z Univerzity v Cambridgi, vedenému tasmánskou rodačkou Liz Murchisonovou, se nyní podařilo přečíst kompletní genom ďábla medvědovitého, spolu s genomem „nesmrtelného ďábla“. Genom hostitele sloužil jako referenční rámec, umožňující odhalit změny, ke kterým došlo v genomu parazita od doby jeho vzniku. Genom ďábla medvědovitého je o něco menší než lidský genom. Rakovinný klon je relativně geneticky stabilní a množství mutací v něm je srovnatelné s některými lidskými rakovinami, které ovšem prodělají nesrovnatelně méně buněčných dělení. Z toho plyne, že rakovina nemusí být rychle mutující, aby byla přenosná. V genomu „nesmrtelného ďábla“ byly nalezeny pozůstatky dvojice zmutovaných X chromozomů. Je tedy pravděpodobné, že původcem onemocnění byla samice, která žila na jihovýchodě Tasmánie počátkem devadesátých let 20. století. Jsou to její nádorové buňky, přežívající dlouho po její smrti, které se teď šíří populací a ohrožují svůj mateřský druh vyhynutím.

Přenos rakoviny z jednoho jedince na druhého je velmi vzácný jev. Imunitní systém totiž buňky pocházející od jiného jedince obvykle rozpozná a rakovina v novém hostiteli nepřežije. U lidí dochází k takovému přenosu velmi zřídka při orgánových transplantacích nebo při nitroděložním přenosu rakovinných buněk z matky na potomka. Kromě DFTD známe jen jediný podobný případ „volně žijící“ rakoviny. Je jím rakovinné onemocnění psa domácího, které se nazývá pohlavně přenosný nádor psů nebo také Stickerův sarkom. Ten se šíří pohlavním stykem, olizováním nebo kousnutím a napadá pouze pohlavní orgány. Nakažený jedinec dlouhodobě přežívá a může se i úspěšně množit. Genetická analýza odhalila, že pohlavně přenosný nádor psů vznikl z buněk vlka nebo východoasijského domácího psa před tisíci, možná i desítkami tisíc let. Rakovina ďábla medvědovitého naproti tomu není starší než 20 let a je otázka, kolik let existence má ještě před sebou, když neumožňuje přežít svému jedinému hostiteli.

Přízvisko „nesmrtelný“ tak rozhodně nemusí být na místě. Genetický výzkum, směřující k vyvinutí vakcíny proti přenosné rakovině, a záchranné programy, které jsou založené zejména na přechodném chovu v zajetí, by však měly zajistit, aby si „nesmrtelný ďábel“ nevzal tasmánského čerta s sebou do hrobu. (Murchison E. P. et al.: Genome sequencing and analysis of the Tasmanian devil and its transmissible cancer. Cell 148, 780–791, 2012)