Publikovat či Nepublikovat

Přes doporučení některých členů redakční rady „nepublikovat“ jsme nakonec do tohoto čísla zařadili ne právě laskavé zamyšlení autorů Dagmar Dreslerové, Alžběty Danielisové a Petra Kuneše nad knihou „Neklidné časy“ autora Petra Pokorného. Zamyšlení kromě toho, že vznáší některé věcné výtky k obsahu, obviňuje autora z neetického chování. Příležitost k bezprostřední reakci dostal i Petr Pokorný. Nezastírám sympatie ke knize Petra Pokorného. Ne proto, že je členem redakční rady Vesmíru. Spíše proto, že jde o knihu zajímavou a čtivou, stejně jako jsou články Petra Pokorného ve Vesmíru. Domnívám se – spolu s oběma stranami konfliktu –, že ani nedostatky knihy ani obvinění, by neměly zůstat jen předmětem debat v úzkých skupinkách více či méně zasvěcených. Je třeba, aby obě stanoviska stála vedle sebe. V dalším tříbení však nebudeme na stránkách Vesmíru pokračovat. Konflikt přesahuje rozměr osobního sporu zúčastněných a nastoluje také řadu obecnějších otázek, které jsou možná důležitější, než spor sám.

Proč někteří členové redakční rady nedoporučovali publikaci? Z jejich názorů cituji bez uvedení jmen („anonymita posudku“ patří k respektovaným pravidlům hry).

„Je recenzovaná kniha popularizační, nebo vědecká práce? Přísnost v zacházení s daty a myšlenkami jiných je u obou žánrů značně rozlišná. Sám jsem to mockrát řešil. Kdybych v popularizačním textu měl dostát všem relevantním ,pravidlům cti‘, vzniklý text by nikdo nedočetl.“

„Říká se, že každý vědecký rukopis obsahuje nejméně tři vážné chyby. Chybovat je lidské, a proto přítomnost chyb je v jakémkoli díle, bohužel, věc zcela přirozená.“

„Jako autor několika populárně vědeckých knih vím, že není možné citovat všechny prameny tak, jak je zvykem ve vědeckých studiích, protože to jsou pro čtenáře informace podružné (naprostá většina čtenářů nebude dohledávat primární zdroje informací) a z hlediska čtivosti knihy rušivé. Argumentace vedená proti „sporným závěrům“ by opět byla namístě u vědecké studie, kde je ve vědecké diskusi povinností autora konfrontovat vlastní interpretace s interpretacemi jiných autorů. V populárně vědecké knize má autor nepopiratelné právo volit interpretace, které mu jsou z jakéhokoli důvodu bližší nebo které zapadají do celkového kontextu knihy. Je přirozené, že na určitý vědecký problém existuje široké spektrum názorů. Jejich postižení však přesahuje rámec populárně vědeckého díla.“

„Recenze to určitě není, správný žánr je stížnost. […] negativní reklama je také reklama, já si teď tu knihu nejspíše koupím. [... Autoři zamyšlení] se cítí nějakým způsobem poškozeni. Tj. nelze asi vycházet z předpokladu, že text napsali z pouhé nepřejícnosti a závisti nad úspěšným dílem, i pro ně to musel být nepříjemný krok. Reakce Vesmíru by proto mohla být chápavá (což ovšem neznamená přitakávající...).

„Je jistě na uvážení hranice, kdy už zmínit a kdy ještě nechat být, šedá zóna je tam značná a co osobnost, to konkrétní linie. Opakuji, neznám podrobnosti, nicméně pečlivé vyjmenovávání všech záslužníků, nota bene v popularizační knížce, je ale podle mě cimrmanovština.“

„Už jsem podobné spory vícekrát zažil. Nejsou dobré v tom smyslu, že oslabují celou komunitu (typický antický rozbroj uvnitř obce). Pokud se mně něco podobného stalo, tak jsem se obvykle nehádal. V charakteru těchto sporů je rovněž to, že se vrací ke svému původci.“

„Za samostatný problém považuji výhrady, které jsou vedeny nikoli vůči textu ale přímo osobně vůči autorovi. […] Populárně vědecký časopis není rozhodně místem, kde by se měla tak závažná obvinění řešit.“

Redakce nemůže v tomto konfliktu vynášet soudy. K tomu byly ustaveny např. etické komise, které se mohou detailně zabývat argumenty postižených. Z těch obecnějších netriviálních otázek jde např. o to, kdo je vlastníkem dat z výzkumu financovaného z veřejných peněz.