Jak jsou na tom české biologické vědy v porovnání s Evropou?

Toto systematicky činí časopis Lab Times (www.labtimes.org/labtimes/about/index.html), cílený především na evropskou vědeckou a studentskou komunitu v oboru věd o živé přírodě. V každém čísle na třech tiskových stranách uvádí komplexní hodnocení vybraného přírodovědeckého oboru (viz www.labtimes.org/labtimes/ranking/index.html), jehož součástí je tabulka a komentář následujících aspektů pro prvních 20 evropských zemí: 1. celkový počet článků; 2. jejich celková citovanost; 3. průměrná citovanost na jednu práci. Následuje srovnání Evropy se světem, tj. obvykle s USA (téměř vždy nejsilnější země), Kanadou, Japonskem, Austrálií, Brazílií, Indií a Čínou. Odděleně je pak uvedeno prvních 30 nejcitovanějších evropských vědců a 5 nejcitovanějších prací v daném oboru. Hodnoceno je ve většině případů období 1998–2009. Určitou zvláštností je, že Velká Británie má většinou odděleně hodnocenou Anglii, Wales a Skotsko (podobně jako se tyto části Spojeného království účastní mezinárodních soutěží v kopané). Mezi evropské země je pro tento účel zahrnován i Izrael (který je, jak známo, členem mnoha evropských vědeckých organizací).

Z dosavadních osmadvaceti analyzovaných biologických a biomedicínských oborů se Česká republika (ČR) dostala do tabulky pouze v jedenácti případech, srovnatelně velké Maďarsko bylo v seznamu patnáctkrát, polovičnímu Slovensku se to podařilo jedinkrát a Rakousko z něj nevypadlo ani jednou. Je třeba poznamenat, že základním parametrem, podle kterého je země zařazena do tohoto „top twenty“, je celkový počet citací, což téměř automaticky vylučuje malé země (Slovinsko, Estonsko, Island, Lucembursko), ale zřejmě ovlivňuje i výsledky Slovenska. Při přepočtu na počet obyvatel by se asi některé z těchto zemí v pořadí prvních dvaceti objevily, občas možná i na předních místech (Lucembursko, Island).

Podívejme se tedy, jak se v tomto zajisté značně objektivním a nezávislém hodnocení v různých biologických a medicínských oborech umísťuje ČR. Pro objektivnější srovnání jsme výsledky přepočetli na počet obyvatel (počet publikací a citací normalizovaný na velikost ČR – viz tab. I). Naše pořadí to sice nijak výrazně nezměnilo, ale umožnilo to lepší porovnání s mnohem většími zeměmi, jako jsou Polsko, Itálie či Španělsko.

Jak je z tabulky vidět, umístění ČR ve většině oborů lze charakterizovat jako „nic moc, avšak žádná katastrofa“. Nelze se vyjádřit k těm (mnoha) oborům, kde se ČR nedostala do první dvacítky (hydrobiologie, oftalmologie, výzkum bolesti, respirační systém, nutriční výzkum, klinické neurovědy, základní neurovědy, otorhinolaryngologie, mikrobiologie, urologie, buněčná biologie, dermatologie, gastroenterologie a hepatologie, lidská genetika, patologie či farmakologie); je ovšem docela pravděpodobné, že ve většině těchto případů jsme skončili někde „těsně pod čarou“, takže po přepočtu na počet obyvatel bychom se nad čáru asi leckdy dostali.

V téměř všech z oněch dvanácti oborů, kde se ČR objevila v první dvacítce, se umístila (i po přepočtu výsledků na počet obyvatel) na „konci pelotonu“ (ještě dále je ovšem oněch cca 15 dalších evropských zemí, které se nedostaly do té první dvacítky), tedy na 16. až 18. místě (na 16. místě rostlinné vědy, na 17. evoluční biologie, fyziologie, ekologie živočichů a rostlin, molekulární genetika a genomika a toxikologie, na 18. místě imunologie, revmatologie, reprodukční biomedicína, výzkum proteinů a kardiovaskulární výzkum). V těchto oborech jsme (po přihlédnutí k počtu obyvatel) celkem srovnatelní se zeměmi jako Řecko, Portugalsko, ale často i Itálie nebo Španělsko, výjimečně i Německo (ekologie, revmatologie, reprodukční medicína). Maďarsko je ve většině případů o něco lepší než ČR, Polsko je většinou výrazně horší. Za pozornost rozhodně stojí, že srovnatelně velké Rakousko je ve většině případů až několikanásobně lepší (o skandinávských zemích ani nemluvě…).

Jedinou výjimkou, kde ČR dosahuje skvělého 11. místa, je parazitologie (a je po přepočtu na počet obyvatel lepší i než USA). Ta byla v ČR, resp. v Československu tradičně vždy silná, zjevně díky několika výrazným vědeckým osobnostem, které založily a rozvinuly stabilní vědecké školy světové úrovně. Nezanedbatelná je asi i relativní finanční nenáročnost tohoto oboru.

Je třeba poznamenat, že v řadě případů se sice dostáváme na ono 16. až 18. místo podle celkového počtu citací, ale průměrná citovanost našich publikací je většinou relativně nízká – kvalita je tedy do určité míry nahrazována kvantitou.

Za pozornost stojí řada dalších aspektů, které z diskutovaného hodnocení vyšly. Nikdy se v pořadí nejcitovanějších vědců neobjevil vědec s českou adresou. V molekulární biologii a genetice jsou na 17. a 24. místě Jiří Bartek a Jiří Lukáš, oba s dánskou adresou (J. B. ale v posledních letech otevřel „filiálky“ své laboratoře i v Praze a v Olomouci).

Zajímavé je, že Maďarsko již zřejmě není vědecky výrazně produktivnější než ČR, jak tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech. To potvrdilo i hodnocení české vědy firmou Technopolis, kde zejména v posledních letech začala ČR v celkovém srovnání Maďarsko předbíhat. Nicméně maďarští kolegové jsou nadále výrazně úspěšnější v získávání prestižních mezinárodních grantů, jako např. od European Research Council (ERC).

Z hodnocení je patrná trvající kvantitativní dominance USA (a v Evropě Anglie, resp. UK, v několika případech i Německa), ale pokud srovnáváme výsledky přepočtené na počet obyvatel, jsou na prvních místech nejčastěji Švýcarsko, Skotsko, Dánsko, Nizozemsko a Švédsko, zatímco USA by se v Evropě většinou umístily až někde kolem desátého místa (v parazitologii i za Českem).

Jaké praktické závěry pro českou vědní politiku by mohly z této analýzy vyplynout? V první řadě je jasné, že tato analýza v podstatě potvrzuje, co dobře víme (i když si to vždy nepřiznáváme) – náš odstup od evropské špičky, ale i lepšího průměru (např. Rakouska) je v naprosté většině oborů velký a není jasné, jestli se postupně zmenšuje. Pro tento stav určitě existují objektivní důvody – po celá devadesátá léta byla finanční situace českého výzkumu skutečně tristní. Systematicky a poměrně výrazně se zlepšovala od roku 2000, takže alespoň na některých pracovištích začala být celkem obstojná kolem roku 2005; od roku 2008 ovšem opět přinejlepším stagnuje (ve skutečnosti se pro základní výzkum opět zhoršuje).

Pokud bychom na tom tedy byli lépe, než na tom jsme, byl by to tak trochu zázrak. Ostatně – v kterých aspektech společenského života (HDP na hlavu, kvalita státní správy, soudnictví, index korupce atd.) jsme v Evropě alespoň na 16. až 20. místě? Mnoho jich asi není…

Na druhé straně onen zajisté neuspokojivý stav přímo volá po tom, abychom mnohem lépe využívali ty omezené prostředky, které máme k dispozici. Jsme přesvědčeni, že přinejmenším třetina (pravděpodobně více) všech prostředků se vynakládá na velmi nekvalitní výzkum. S tím souvisí, že české výzkumné instituce (částečně s výjimkou ústavů AV) neprošly žádným náročným kvalitativním hodnocením, které by v systému identifikovalo „suché dřevo“. Systém kvantitativního hodnocení, onen pověstný „kafemlejnek“, byl zatížen tak zásadními problémy, že bohužel do značné míry zdiskreditoval i upřímně míněné a oprávněné snahy o objektivizované hodnocení vědecké výkonnosti.

Jsme přesvědčeni, že spektrum oborů, které se v ČR pěstují, je rozumné a že není správné nějakým administrativním způsobem určovat, které obory mají být podporovány a které ne (např. s ohledem na nějaké momentální více či méně zdánlivé praktické potřeby). Systém vědy a výzkumu je do značné míry seberegulující – kvalitní a úspěšné obory obvykle automaticky získávají více účelových prostředků (zvláště z náročnějších národních i mezinárodních zdrojů) a jejich výrazné osobnosti dostávají určité výhody z programů zaměřených na podporu excelence.

Zásadně důležité ovšem je, aby se ve všech oborech a na všech pracovištích prosadilo stejně přísné a objektivní hodnocení, aby se projekty podporované z různých rezortních zdrojů nehodnotily úplně jiným „metrem“ než např. v GA ČR. Stejně důležité je, aby přísným (a na jednotných principech postaveným) hodnocením prošly každých cca 5 let všechny české výzkumné instituce.

Stejně jako většina vědecké veřejnosti máme zásadní výhrady k bodovacímu systému hodnocení vědecké výkonnosti používanému vládní Radou pro výzkum, vývoj a inovace, známému jako kafemlejnek. Ten se pokoušel poměřovat pomocí scientometrických kritérií publikační, ale i aplikační výsledky napříč všemi výzkumnými obory, a jednoduše převádět body na peníze. Takto to opravdu nejde. Ale nesmíme „vylít s vaničkou i dítě“ – podobný bodovací systém (pokud bude dobře nastaven a nebude kompenzovat nedostatek kvality kvantitou publikací) lze ve velkých přírodovědeckých oborech s dobře etablovanými publikačními a citačními zvyklostmi docela dobře použít jako nepostradatelný a zásadní podklad pro semikvantitativní hodnocení institucí pracujících v obdobných, dostatečně homogenních oblastech (např. pro srovnávání několika institucí zabývajících se molekulární a buněčnou biologií nebo jiných institucí bádajících převážně v organické chemii či v experimentální fyzice).

Bylo by ovšem bláhové vyvozovat při takovém srovnání nějaké tvrdé závěry z rozdílů řádově desítek procent. Pokud ale zjistíme rozdíly násobné, můžeme si být prakticky jisti jejich signifikancí i tím, že k velmi podobnému závěru dojde i podrobné hodnocení metodou „peer review“. Ostatně – i hodnotitelské komise vždy budou v první řadě vycházet z toho, kolik kvalitních publikací ta která instituce vyprodukovala. Velmi se tedy přimlouváme za to, aby takovýto celkem jednoduchý a levný systém hodnocení a srovnávání byl ve vhodných oborech implementován a moudrým způsobem využíván, samozřejmě také ve srovnání se zahraničím.

Výše uvedené srovnání napříč řadou vědeckých disciplín ukazuje, že kdyby česká věda zdvojnásobila svoji produkci řekněme v reálném horizontu deseti let, dotáhneme se pouze k solidnímu pomyslnému evropskému průměru. Autoři tohoto příspěvku a patrně i většina jejich kolegů věří, že alespoň tam by mělo být naše místo.