Potenciál uměleckých výstav

 Italské Benátky bezpochyby představují jeden ze symbolů masového turistického ruchu. Ale pro uměnímilovnou komunitu nabízejí mnohem více než jen romantická zákoutí nad spletí kanálů. Prostřednictvím pořádání pravidelných kulturních podniků dokáží Benátky úspěšně zasahovat do dění na mezinárodní umělecké scéně. A tímto poměrně nenásilným způsobem se daří městu opakovaně přilákat návštěvníky, kteří sem pravidelně směřují na filmový anebo divadelní festival a také na jednotlivá La Biennale di Venezia. V Benátkách tedy umějí aktivací kulturního potenciálu oživit turistické kulisy, což má pozitivní, a to nejen komerční dopad, který se v našich městech stále nedaří účinně využívat.

Geneze městské podpory kulturních aktivit v moderní historii Benátek spadá do sklonku 19. století. Tehdy, v epoše rozkvětu velkých výstavních podniků a výtvarných salonů, rozhodla zdejší městská rada založit Esposizione biennale artistica nazionale. Od začátku přitom radní velkoryse počítali s účastí nejen italských, ale také zahraničních umělců, čímž uvedli do života reprezentativní tradici, která odrážela nejen proměny uměleckého diskursu, ale s nemenší intenzitou také vývoj na politické scéně v průběhu 20. století.

Výstavní areál pro konání uměleckých přehlídek vznikl v prostoru Giardini di Castello, kde byl podle projektu Enrica Trevisanata a Maria De Maria vybudován honosný objekt neoklasicistních forem. Už záhy ale v přilehlých zahradách vyrostly drobnější, ovšem neméně pompézní pavilony některých států. Do první světové války si zde své „umělecké ambasády“ zřídily klíčové evropské mocnosti jako Německo, Velká Británie, Francie a Rusko, ale také Belgie a Maďarsko, usilující i tímto způsobem o jistou svébytnost na mezinárodní scéně. Architektonické pojetí pavilonů se zpravidla odvíjelo od programové manifestace národních hodnot za použití lokálních uměleckých kódů. Zjevné je to zejména v případě zmíněného maďarského pavilonu, který se svým rustikalizujícím charakterem stavěl do opozice vůči tehdejšímu dominantnímu stylovému projevu ve Vídni.

Po intermezzu válečného konfliktu nastala další etapa stavebního rozvoje v areálu Giardini, kdy si zde svůj vlastní pavilon zřídilo i samostatné Československo. V roce 1926 Otakar Novotný navrhl do těsného sousedství francouzského objektu prostou podélnou stavbu s horním osvětlením. O tento poměrně univerzální white cube se dnes dělí Česká republika a Slovensko.

Fenomén novodobé politické snášenlivosti je zhmotněn také v podobě využívání pavilonu severských zemí, a to umělci ze Švédska, Norska a částečně i Finska, které občas poskytlo svůj pavilon od Alvara Aalta Islandu. Ne vždy ovšem byly vztahy tak idylické a jen ojediněle dokázaly státy svěřit národní pavilon architektům mimo řady vlastních státních příslušníků. To se pochopitelně týkalo zejména geograficky odlehlejších zemí jako Kanada (italský ateliér BBPR) nebo Venezuela (Carlo Scarpa). A navíc se v těchto jedinečných architektonických prostorách, které by samy o sobě mohly sloužit jako příručka pro pochopení architektonického dění ve 20. století, koná od roku 1980 také Biennale Architettura.

Přestože se podle zvučných jmen hlavních kurátorů může občas zdát, že pro ně benátské bienále znamená jen další trofej do jejich globálního portfolia, dokáží někteří z nich přesvědčivě reflektovat důležité problémy, které posléze rezonují nejen na stránkách odborných periodik a luxusních publikací. Přitom ale organizátoři při oslovení architektonických celebrit jistě kalkulují s jejich renomé jako se značkou, která garantuje nejen inspirativní témata, ale i medializaci, a tudíž návštěvnost.