Korea

Ve světě demokraticky laděných zemí Evropy, Severní Ameriky a východní Asie bychom jen stěží hledali území s tolika kontrasty, jakými se vyznačuje Korejský poloostrov (obr. 3). Na poměrně malé ploše přirozeně pestré krajiny tu nalezneme obrovské společensko-politické a materiální rozdíly. Navzdory značné geografické vzdálenosti České republiky a Jižní Koreje se kontakty mezi oběma zeměmi od navázání diplomatických styků na počátku devadesátých let neustále rozvíjejí a zintenzivňují. Díky ohromné popularitě Prahy navštěvují v posledních letech Českou republiku statisíce Korejců ročně (neoficiální odhady udávají přes dvě stě tisíc osob). Počet českých občanů cestujících do Jižní Koreje je sice mnohem skromnější, nicméně oproti nedávné minulosti také znatelně roste. Kromě turistů míří na poloostrov stále více lidí cestujících za nějakým specifickým cílem.

Téměř výhradními obyvateli regionu jsou Korejci. Přestože považují Koreu za jednu zemi obývanou jedním národem, je poloostrov rozdělen mezi dva státy s diametrálně odlišným politickým a ekonomickým zřízením (nic na tom nemění ani skutečnost, že Ústava Korejské republiky považuje za vlastní výsostné území celý poloostrov včetně přilehlých ostrovů). Národnostně silně homogenní stát se rozdělil na konci první poloviny 20. století. Ideologicky se korejská společnost polarizovala už v době japonské koloniální nadvlády (1910–1945), kdy proti sobě postupně stanulo liberálně-nacionalistické hnutí na jedné straně a levicové síly na straně druhé. Společný nepřítel ztělesňovaný imperiálním Japonskem byl mocným pojidlem překonávajícím názorové rozdíly. Ovšem po skončení války vypluly ve vší síle na povrch zásadní a nesmiřitelné rozpory v představách o budoucím směřování korejské společnosti. Není proto divu, že když byl poloostrov v roce 1945 rozdělen podél 38. rovnoběžky na sovětskou a americkou okupační zónu, zformovaly se v obou částech velmi rychle politické reprezentace představující opačné strany politického spektra. Nastupující studená válka se soupeřením dvou globálních vojensko-politických bloků stala vhodnou živnou půdou pro tyto separatistické tendence, a tak byly nakonec v roce 1948 vyhlášeny dva samostatné státy – Korejská lidově demokratická republika (KLDR) na severu a Korejská republika (KR) na jihu. KLDR má zhruba 22 milionů obyvatel při rozloze přes 122 tisíc km², lidnatější Korejská republika má přes 48 milionů obyvatel na ploše přibližně 99,5 tisíc km².

Pokus severokorejských komunistů sjednotit poloostrov vojenskou silou skončil fiaskem. Výsledkem bratrovražedného konfliktu, do kterého se v letech 1950–1953 postupně zapojila Čína (a Sovětský svaz) na straně severu a přes dvacet zemí pod hlavičkou OSN na straně jihu, bylo přes milion dvě stě tisíc mrtvých a statisíce raněných. Obrovské byly samozřejmě i materiální ztráty. Například přes současné hlavní město Jižní Koreje Soul se za tři roky války přehnala fronta celkem čtyřikrát a nezůstal tu kámen na kameni. Velké škody utrpěla i korejská příroda. Co nezničila masivní bombardování a plošné odlesňování (k němuž docházelo i v hlubokém týlu při pronásledování komunistických geril), dokonala válečná a poválečná bída s intenzivním využíváním omezených zdrojů. Frontová linie se paradoxně nakonec ustálila tam, kde byla původní hranice, v okolí 38. rovnoběžky. Demarkační linie z doby podpisu dohody o příměří (mírová smlouva na svůj podpis teprve čeká) z července 1953 se stala novou hranicí, kolem které byla vytvořena demilitarizovaná zóna (DMZ) v šířce dvou kilometrů na každou stranu.

Hranice mezi oběma Korejemi bývá označována za nejstřeženější na světě, což je možná pravda, ovšem technicky vzato se jedná o hranice dvě. Každá strana si totiž hlídá svůj okraj DMZ. Z jižní strany probíhá podél ní vysoký dvojitý plot s kotouči ostnatého drátu, za kterým patrolují ve dne v noci ozbrojené hlídky. Tyto zátarasy jsou doplněny masivní protitankovou zdí, která se vine přes kopce a údolí podobně jako její velká čínská sestřenice. Samotná DMZ tvořená čtyřkilometrovým pásem dlouhým bezmála 250 kilometrů je prakticky územím nikoho. V hustě zabydlené Koreji (průměrná hustota obyvatel je 489 osob na km²; v Soulu přes 16,5 tisíce na km²!) se z ní stala oáza klidu, nezasažená industrializací, nerušená zemědělskou činností ani turismem. Válečné jizvy se po desítkách let již téměř zacelily a tato přísně střežená „rezervace“ se stala domovem pro stovky druhů rostlin a živočichů, z nichž řada patří v Jižní Koreji k přísně chráněným či dokonce ohroženým vyhynutím. Jediné nebezpečí pro obyvatele tohoto ráje divočiny uprostřed civilizace představují početná minová pole a údajné příležitostné pytlačení. Zatímco je demilitarizovaná zóna dosud vnímána převážně jako relikt studené války a smutný symbol tragického rozdělení národa, biologové a ochránci přírody na ni pohlížejí jako na nesmírně hodnotné území, které by mělo zůstat ušetřeno jakýchkoliv zásahů. V případě budoucího sjednocení tak má tato oblast šanci stát se jedním z největších a nejcennějších národních parků Koreje.

O realitě na severu máme jen mlhavé představy (obr. 2). Stále se zde drží u moci totalitní polovojenský režim, který se ze všech sil snaží izolovat své občany od okolního světa, aby v nich mohl svou propagandou živit poslední zbytky iluze, že žijí v pozemském ráji pracujících. Podobně jako brání svobodnému cestování vlastních lidí za hranice, snaží se v rámci možností omezovat i pohyb cizinců a jejich kontakty s místním obyvatelstvem, i když kontrolovaný turismus je vítaným zdrojem tolik potřebné tvrdé měny. Novodobá tradice státního „poustevničení“ má v Koreji na co navazovat. V druhé polovině období vlády dynastie I (království Čoson, 1392–1910) podobná izolacionistická politika dokonce vysloužila Koreji mezinárodní přezdívku hermit kingdom neboli poustevnické království. Tehdejším vládcům se sice dařilo chránit většinu obyvatelstva před „zhoubnými“ vnějšími vlivy, především západními, a uchovat relativní čistotu tradiční kultury, ovšem za cenu myšlenkové stagnace a hospodářského zaostávání za okolním světem.

Vztah Korejců ke stromům

Ke stromům a lesům měli Korejci odpradávna vřelý vztah. Už jejich bájný prapředek Hwanung započal svou pozemskou vládu pod posvátným stromem a v lese se údajně zrodili i mytičtí zakladatelé královských rodů starobylého království Silla, které bylo mimochodem jeden čas známo pod jménem „Kohoutí les“ (Kjerim). Korejci si uvědomovali i praktický význam lesa. Už známý učenec Čchö Čchiwon v druhé polovině 9. století během svého působení na postu oblastního úředníka nechal sázet stromy na upraveném břehu říčky Noegje (dnes Wičchon) v rámci protipovodňových opatření (jde o přírodní památku). V době dynastie Korjo (918–1392) se rozšířila představa o schopnosti stromů ovlivňovat zemskou energii ki podobně, jako se tak mělo dít na místech buddhistických klášterů či pagod. Podle pověsti se jeden z předků zakladatele dynastie řídil radou schopného geomanta, který mu řekl, že pokud přemístí své sídlo na jižní stranu hory a osází svah borovicemi tak, aby nebyla odhalená skála, jinými slovy pokud vytvoří souvislý lesní porost, vzejde na tom místě sjednotitel tří korejských států. Tak se údajně i stalo a nově založená dynastie vládla po staletí ze „Sosnového návrší“ či „Sosnového města“, jak se také sídelní město nazývalo.

V následující dynastii Čoson se státní ideologií stal racionálněji orientovaný neokonfucianismus, který cíleně bojoval proti všemožným pověrám. Úřady povzbuzovaly výsadbu lesů ze zcela prozaických důvodů. Dřevo bylo základním stavebním prvkem tradiční architektury (kamenné byly v zásadě jen základové desky budov či jen podstavce pod dřevěné pilíře) i strategickou surovinou k výrobě válečných a transportních lodí dopravujících daně z odlehlých regionů, ze dřeva se vyrábělo zemědělské nářadí i předměty denní potřeby, používalo se jako palivo k vaření, topení i řemeslné výrobě. Důležitá byla i výroba hedvábí, která předpokládala vysazování morušovníků. Plody stromů tvořily nezanedbatelnou součást jídelníčku. V korejské kuchyni nalezly uplatnění ořechy, kaštany, žaludy a semínka některých jehličnanů. Protože nepřístupné zalesněné hory byly tradičním místem úkrytu vesničanů jak před cizími nájezdníky, tak i před hamižnými statkáři a úředníky, naučili se dary lesů využívat velmi efektivně. I když je dnes sběr lesních plodů a bylin spíš zábavou než nutností, jedná se o činnost poměrně rozšířenou (u nás srovnatelnou s houbařením).

Dvacáté století bylo na Korejském poloostrově dobou velkých otřesů. Lesy ovlivnila nejprve expanzionistická politika Japonského císařství (anexe poloostrova v roce 1910) a později éra prudkého ekonomického rozvoje. V porovnání s mírou poválečné industrializace a nárůstem obyvatel naštěstí nebyl úbytek rozlohy lesů nikterak dramatický (6,37 milionu hektarů r. 2010 oproti 6,70 milionu hektarů r. 1959). Od začátku šedesátých let je zmenšování zalesněné plochy víceméně stálé, přičemž v posledních letech se daří úbytek zpomalovat. Zalesňování je v Korejské republice věnována velká pozornost, což dokládá i fakt, že od roku 1949 s přestávkami až do roku 2006 byl Den sázení stromů (5. duben) státním svátkem.

Bohatství korejských lesů

Monzunové klima Korejského poloostrova je sezonně velmi proměnlivé. V létě je ovlivněno přílivem horkého, vlhkého vzduchu z Pacifiku, v zimě je naopak pod vlivem mrazivého arktického vzduchu ze Sibiře. Důležité jsou srážkové úhrny, které v Soulu dosahují 1300 mm ročně, přičemž zhruba polovina srážek spadne na vrcholu léta v měsících červenci a srpnu. Jak na severu, tak na jihu je terén poměrně členitý, i když nadmořská výška horských vrcholů obvykle není příliš velká a zřídka přesahuje 1500 metrů. Tato poměrně nízká, ale zpravidla příkrými svahy modelovaná pohoří pokrývají zhruba 70 % území, což předurčuje i využívání krajiny (lesnatost dosahuje 64 %). Kotliny, údolí podél řek a nížiny jsou hustě osídlené, intenzivně obdělávané a zastavěné infrastrukturou, zatímco hornaté partie jsou zpravidla zalesněné a využívané jen v omezené míře. O prozatím nízké míře ekonomického využití lesů formou těžby nepřímo svědčí i rostoucí zásoby dřevní hmoty, které od roku 1946 stouply zhruba čtrnáctkrát na současných více než 800 milionů m³.

Teplota vrcholových partií hor v severní části poloostrova dosahuje průměrných 5 °C za rok a tomu také odpovídá lesní vegetace chladného mírného pásma s četnými druhy jehličnanů¹⁾ s příměsí dubu mongolského (Quercus mongolica) a břízy Ermanovy (Betula ermanii). Typické jsou lesní porosty v oblasti nejvyšší hory celého poloostrova – Pektusan (2744 m n. m.) na korejsko-čínských hranicích (obr. 4). Z významných pohoří jmenujme dále Nangnimsan (2014 m), Kumgangsan (1638 m, obr. 6), Soraksan (1708 m, obr. 1), Čirisan (1915 m, obr. 7) a Hallasan (1950 m), ležící na největším korejském ostrově Čedžudo.

Lesní vegetaci mírného pásma nalezneme ve vyšších polohách Hallasanu a horského systému Tchebeksan, který je protažen severojižně podél východního pobřeží poloostrova a zahrnuje výše jmenovaná horstva. Průměrná roční teplota zde kolísá od 6 do 10 °C. Charakteristickými dřevinami tohoto vegetačního pásma je několik druhů dubů, habrů, jasanů, lip, bříz a borovic.²⁾ V podrostu se vyskytují opadavé pěnišníky³⁾ (obr. 8).

Třetím základním typem je lesní vegetace teplého mírného pásma. Průměrná teplota se pohybuje okolo 14 °C. Tyto lesy se vyskytují na jižním okraji poloostrova a při pobřeží četných ostrovů (významné jsou např. Čedžudo, Kodžedo, Čindo nebo Ullungdo). Mezi charakteristické dřeviny patří stálezelené listnáče.⁴⁾

Národní parky

Všechny uvedené typy lesa jsou chráněny v síti 20 národních parků (viz tabulku na s. 707). Tři čtvrtiny z nich zahrnují různé typy převážně horských lesů, čtyři parky jsou pobřežní a mořské a jeden chrání historické dědictví. Národní parky tvoří 3,7 % rozlohy státu. Srovnejme si pro zajímavost největší a nejstarší park Čirisan s největším národním parkem u nás (Krkonošský NP s rozlohou 550 km² a založením v roce 1963). Při rozloze 1373 km² tvoří plocha čtyř našich národních parků jen 1,7 % rozlohy ČR.

Buddhistické kláštery v lůně přírody

Častým cílem návštěv turistů jsou buddhistické kláštery v horách. V každém rozsáhlejším pohoří zpravidla bývá přinejmenším jeden klášter, což platí i pro horské národní parky. Např. největší korejský národní park Čirisan jich ukrývá přes deset plus řadu menších pousteven (obr. 10). Nepočítáme-li administrativní ústředí největšího korejského buddhistického řádu Čogje, jímž je klášter Čogjesa v Soulu, tak prakticky všechny historicky nejvýznamnější kláštery se nacházejí v lesích uprostřed hor. K nejznámějším patří kláštery tří klenotů (kor. sambo sačchal) buddhismu, tj. Buddhy, jeho nauky a obce jeho žáků. Klášter Tchongdosa, symbolizující klenot Buddhy, leží v jihovýchodním cípu poloostrova a jeho věhlas vychází z toho, že je v něm přechovávána údajná relikvie historického Buddhy Šákjamuniho. Buddhovo učení reprezentuje klášter Heinsa v pohoří a NP Kajasan, kde je uchováváno přes 80 tisíc dřevěných tiskových desek s ručně vyřezaným textem čínsky psané Tripitaky (buddhistický kánon sestávající z „tří košů“; první koš tvoří řádová pravidla mnišské kázně, druhý Buddhovy rozpravy a třetí teoretické traktáty a komentáře). Mnišskou obec jako třetí klenot buddhismu symbolizuje klášter Songgwangsa v pohoří Čogjesan. Do historie se tento klášter zapsal především tím, že v něm ke konci svého života působil významný reformátor a teoretik korejské tradice chanového (zenového) buddhismu mnich Činul (1158–1210). K nejnavštěvovanějším klášterům dále patří Pulguksa v NP Kjongdžu s nedalekou umělou jeskyní Sokkuram, v níž je umístěna 3,5 m vysoká kamenná Buddhova socha z 8. století (vrcholného období království Silla).

Podle sčítání lidu z roku 2005 se k buddhismu hlásí přibližně 23 procent populace, přes 18 procent je protestantů a necelých 11 procent katolíků. Na rozdíl od křesťanů se ale u buddhistů často jedná o neinstitucionální religiozitu. To znamená, že buddhisté nechodí do chrámů tak často jako křesťané ani nebývají příslušníky konkrétní organizované církve. Vnějším vyjádřením laické zbožnosti tak bývá občasná návštěva kláštera s případným finančním darem mnišské obci.

Podle nejstarších dochovaných záznamů se buddhismus do Koreje rozšířil přibližně ve čtvrtém století našeho letopočtu. Po několik staletí byl úzce spjat s centralizující se královskou mocí, a tak není divu, že kláštery byly budovány především v sídelních městech. Ke konci období království Silla (57 př. n. l. – 935 n. l.) se ale z tangské Číny začal do Koreje šířit chanový (zenový) buddhismus, jehož propagátoři příliš nezapadali do řad zavedené mnišské hierarchie. K mecenášům navracejících se žáků tangských chanových mistrů patřili především příslušníci regionální šlechty, kterým vyhovoval nonkonformní přístup chanu a jeho neprovázanost se zavedenou královskou mocí. Po celé zemi postupně vznikala klášterní centra, z nichž devět nejvýznamnějších dalo jméno novému směru, který byl v Koreji znám jako „chanové školy devíti hor“ (kor. kusan sonmun). Na rozdíl od dosavadního buddhismu, jehož vyznavači se věnovali především studiu písem a zdokonalovali se pomocí dodržování řádových pravidel, kladl chanový buddhismus důraz na poznání podstaty vlastní mysli pomocí meditace. Celkem přirozeně se tedy jeho vyznavači uchylovali do horské lesní samoty, kde byly lepší podmínky k rozjímání a méně rozptylujících faktorů než v rušných městech.

Zhruba ve stejném období, kdy se do obliby dostával chanový buddhismus, rozšířilo se významně i učení feng-šuej (kor. pchungsu). Podle těchto představ správné umístění obydlí či hrobek předků zcela zásadním způsobem ovlivňovalo prosperitu nebo úpadek rodu. V zásadě šlo o určité zlidovění tradičního přesvědčení o bytostné provázanosti přírodních a společenských jevů. Stejně jako panovník mohl silou vlastní ctnosti udržovat v harmonii přirozený běh věcí a odvracet přírodní pohromy, mohly i buddhistické kláštery či pagody postavené na vhodném místě posílit a napravit nevhodnou konfiguraci horské, zemské a vodní síly, a tím zajistit mír a prosperitu celé zemi. Zcela explicitně formuloval tuto představu zakladatel dynastie Korjo král Tchedžo Wanggon, který ve svých deseti ponaučeních mimo jiné nabádá a varuje své následovníky, aby nestavěli kláštery mimo místa již dříve určená slavným geomantem Tosonem, neboť by to vedlo k oslabení „síly zemské ctnosti“ a pádu dynastie. Porušení této zásady, resp. svévolné budování klášterů na geomanticky nevhodných místech, bylo podle něj příčinou úpadku předchozího království Silla.

Protože převážná většina klášterů pochází z období dynastie Korjo (neznamená to ovšem, že by z této doby pocházely klášterní budovy; původní je často jen lokalita), splňují obvykle základní geomantické požadavky na příhodné místo a jsou optimálně umístěny v okolním terénu. Konkrétně to znamená, že typický klášter se nachází na jižním svahu hory, přičemž je horami chráněn nejen ze severu, ale pokud možno i nižšími kopci na západě a východě. Dalším typickým znakem je tekoucí voda, v ideálním případě před klášterem. K důležitým kritériím výběru vhodného místa patřil i dostatek obdělávatelné půdy v dostupném okolí kláštera a v neposlední řadě i celková malebnost okolní krajiny. Není tedy divu, že se velký počet klášterů nachází právě v těch turisticky nejatraktivnějších oblastech. Navíc příznivé mikroklima pečlivě vybíraných lokalit přispívá k tomu, že se kolem nich výborně daří vegetaci. Požadavek na meditativní účinky klášterního prostředí a tradice s tímto spojená zajistily, že v blízkém okolí se nikdy neprováděla rozsáhlejší exploatace lesa. Tím zdůvodňujeme, proč dnes můžeme kolem klášterů obdivovat mimořádně zachovalé lesní porosty s výskytem mohutných starých stromů, s četnými pahýly po uhynulých jedincích a s množstvím lián, mechů a kapradin, vyskytujících se v interiéru lesa. To má samozřejmě praktický dopad také pro vědu, protože máme k dispozici části lesních biotopů minimálně ovlivněné lidskou činností a můžeme tak sledovat nenarušené přírodní procesy.

Přestože jsou kláštery výtvorem lidských rukou, nikterak nenarušují krajinný ráz, naopak ho vhodně dotvářejí. Harmonicky zapadají do svého okolí a vytvářejí spolu s ním působivou scenérii (obr. 11).