Kamenická práce Loose staršího a mladšího

Někdejší Moravské uměleckoprůmyslové muzeum v Brně (Mährische Kunstgewerbemuseum) bylo otevřeno ještě o dva roky dříve než to pražské – v únoru roku 1883. V urbanistickém rozvrhu tehdejšího Brna muzeum získalo významné místo na okružní Eliščině (dnes Husově) třídě. Dnes je tato budova součástí Moravské galerie. Na muzejní stavbě se započalo v roce 1877 a architektonického řešení se ujal pedagog německé techniky v Brně Johann Georg Schoen (1838–1914).¹⁾ Ten byl autorem celkového architektonického rozvrhu a vnějšího charakteru stavby, ale také složité dekorativní koncepce interiéru a funkčního řešení vnitřku včetně tepelného a vodovodního systému. Na podestě 1. patra budovy jsou jmenovitě spolupracovníci mnoha řemesel zmíněni: jsou tu kameníci, štukatéři, brusiči, kováři, truhláři, parketáři, klempíři, skláři. Na stejné mramorové desce jsou vytesána konkrétní jména řemeslníků, kteří do budovy zavedli plynové osvětlení, horkovzdušné topení, vodovod a v neposlední řadě taky instalovali klozety. Techničtí instalatéři (v dobovém slovníku spíše „plumbíři“ – od anglického slova „plumbing“) jsou zde zlatým písmem uvedeni bez hierarchie vedle uměleckých dekoratérů.

Na pamětní desce nás zaujme další věc: na kamenických pracích bohatě dekorovaného interiéru se podílela významná brněnská firma „ADOLF LOOS WT“.

Dovolte malou odbočku: Když se v Brně na Kounicově ulici v roce 1961 začalo s přípravou terénu pro stavbu hotelu Continental, byly výkopové práce ztíženy odstraňováním nezvyklého množství velkých kamenných bloků. Byly to ještě zbytky zásob materiálu někdejší dílny, kterou vedl kamenický mistr a sochař Adolf Loos starší (1829–1879) a kde vyrůstal mladý Adolf Loos (1870–1933), pozdější významný architekt světového formátu. Kameník Loos starší v roce 1879 zemřel a jeho prosperující dílny se po něm ujala jeho vdova Marie. Proto v budově Moravského uměleckoprůmyslového muzea stojí nápis Adolf Loos Witwe. Adolf Loos mladší měl pouhých 9 let, když jeho otec zemřel, později se údajně ve vzpomínkách k idylickému prostředí dílny vracel, když vzpomínal, jak si v otcově dílně hrál s úlomky barevného mramoru a stavěl si tak své první stavby.²⁾

Interiér Moravského uměleckoprůmyslového muzea, na jehož kamenických dekorativních pracích se podílela matčina firma, mladý Adolf Loos jistě důvěrně znal. Ačkoliv to byl týž Loos, který později ve svých esejích brojil proti nešetrné, přehnané ornamentální zdobnosti a vzýval města nové krásy, města „oslňující a nahá jako Sion“, jeho interiéry bohaté na mramory a dekorativní výzdobu svědčí spíše o opaku. Adolf Loos mladší věnoval kamenickým obkladům a dýhám vzácných dřev skutečně otcovskou péči.

O Loosově zaujetí pro užití vzácných kamenných materiálů svědčí mnoho realizací, včetně celého souboru staveb, který Adolf Loos navrhoval pro početnou židovskou klientelu v Plzni, mezi niž patřily významné rodiny Hirschových, Beckových, Semlerových, Brummelových, Voglových aj.³⁾ O Loosově posedlosti přirozeným půvabem a kvalitou kamenů ve svých vzpomínkách píše plzeňská rodačka a poslední architektova manželka Claire Beck‑Loosová (1904–1942).⁴⁾ Obzvlášť v oblibě měl Loos mramory: zelenošedý Cipollino, šedobílý Fantastico Apuano, který také použil k obkladům jednoho z plzeňských bytů. Claire Beck-Loosová ve vzpomínkách uvádí, že kapriciózní Loos jednomu zákazníkovi dokonce navrhoval kamenné pestře modré obklady z polodrahokamu Lapis lazuli. Tento nápad se bohužel nerealizoval stejně tak jako Loosův návrh francouzskému ministerstvu z třicátých let, v němž architekt prý nabízel své služby při renovaci kamenného dláždění čestného dvora zámku ve Versailles. Na sklonku života by tak architekt plynule navázal na práci svého otce – kameníka Adolfa Loose staršího.