Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tetování ve starém Egyptě

– hledání boží ochrany a krásy
 |  4. 10. 2012
 |  Vesmír 91, 562, 2012/10

Objev dvou ženských tetovaných mumií v Dér el-Bahrí, pocházejících z doby před 4000 lety, představuje dosud nejstarší spolehlivý doklad tetování, který ze starého Egypta známe. Další dochované hmotné a ikonografické prameny by mohly prokázat existenci tetování i v následujících obdobích egyptských dějin, včetně koptského. Je přitom zajímavé, že na rozdíl od jiných dávných společností se ve starém Egyptě nechávaly tetovat výhradně jen ženy. Velmi málo víme o způsobu tetování, zvláště když se nyní zpochybňují nálezy údajných tetovacích jehel.

Ke zmíněnému objevu tetovaných mumií došlo r. 1891 poblíž monumentální terasovité hrobky panovníka 11. dynastie Mentuhotepa (II.) Nebhepetrea v Dér el-Bahrí na západním břehu Nilu naproti dnešnímu Luxoru. Jedna z mumií náležela ženě jménem Imenet, která byla kněžkou oblíbené bohyně lásky, hudby, zpěvu a tance Hathory a také dvorní dámou uvedeného krále Mentuhotepa, jemuž se kolem roku 2050 př. n. l. podařilo opět sjednotit Egypt. Dobře dochovanou mumii Imenety, která spočívala v nedotčené malované dřevěné rakvi a dnes je uložena v Egyptském muzeu v Káhiře, zdobilo široké okruží, náhrdelník z fajánsových korálků, prsteny a náramky. Nejpozoruhodnější však bylo tmavomodré tetování na kněžčině břichu, pažích a stehnech, sestávající z pravidelných řad teček a čárek. Zvláště výrazné jsou elipticky uspořádané vzory pod pupkem. Obdobné tetování vykazuje i druhá mumie blíže neznámé ženy (obr. 1), snad také dvorní dámy, pohřbené v hrobce společně s Imenetou.

Jen z trochu mladší doby pocházejí další dvě ženské mumie, rovněž tetované. Poblíž Imenetiny hrobky v Dér el-Bahrí je objevila r. 1923 expedice newyorského Metropolitního muzea umění, vedená egyptologem Herbertem E. Winlockem. Rovněž tyto dvě ženy, které byly zřejmě dvorními tanečnicemi, měly vytetované geometrické vzory na břichu, rukou a nohou podobně jako Imenet a její bezejmenná společnice.

Tetování těchto čtyř staroegyptských ženských mumií přitom nápadně připomíná zdobení těl dobových drobných plastik nahých žen. Právě v 11. dynastii (asi 2137–1994 př. n. l.) se součástí pohřební výbavy nekrálovských mužských i ženských hrobů zvláště v oblasti Théb (a také Horního Egypta a Dolní Núbie) staly ploché malované dřevěné „panenky“ bez nohou, jen se stylizovanou hlavou, někdy opatřenou dochovanou parukou z lidských vlasů. Tyto plastiky zdobily naznačené náhrdelníky a náramky. Tečkami byly vyznačeny a zdůrazněny ženské genitálie (obr. 2), což je třeba spojovat s ženskou plodností a myšlenkou znovuzrození a regenerace na onom světě. V jednom dochovaném případě „panenku“ zdobila kresba bohyně Tuerety (v překladu „Velké“), zobrazované v podobě hrošice (v přírodě spolehlivé matky) s krokodýlím hřbetem a ocasem, lvími tlapami a ženskými prsy, a považované za mocnou ochránkyni těhotných a rodících žen (obr. 4).

To, co bylo řečeno o „panenkách“, platí také o pozdějších figurkách „souložnic“ nebo „konkubín“ ze Střední říše (asi 1994–1797 př. n. l.) a Druhého přechodného období (přibližně 1797–1543 př. n. l.), které se zhotovovaly z pálené hlíny, vápence, dřeva (i ebenového), slonoviny či fajánse s modrou glazurou a zachycovaly stojící ženu nebo i ženu ležící na lůžku (a třeba i kojící dítě). Modrá barva byla zvolena záměrně, protože byla považována za barvu vody a božstev plodnosti. Erotický aspekt byl ještě zdůrazněn naznačeným tečkováním (tetováním?) nahého těla, navíc často zdobeného šperky (obr. 3). Podle představ dávných Egypťanů měly být tyto figurky magicky oživeny v hrobce, měly podporovat mužovu plodivou sílu, zajišťovat mu trvalou ženskou společnost a vést ho k věčnému znovuzrození.

Početná skupina obdobných plastik žen byla míněna jako votivní dary pro již zmíněnou Hathoru, „Zlatou“ bohyni lásky, plodnosti a mateřství. Tyto plastiky pocházejí z celého 2. tisíciletí př. n. l. a byly nalezeny v Hathořiných chrámech, obytných domech i mužských a ženských hrobech po celém Egyptě a Núbii. Jelikož Hathor byla navíc patronkou Východní pouště a Sinaje, a tudíž ochránkyní expedic, které tam směřovaly, aby získaly potřebný galenit, tyrkys a měď, lze v jejích tamějších svatyních objevit právě takové votivní stojící terakotové sošky nahých žen, někdy navíc zdobené amulety a fajánsovými perlami a zavinuté do pruhu lněné látky. Účelem takových plastik byla prosba dotyčné ženy (účastnice výpravy) o zajištění plodnosti, narození zdravého potomka a o jejich společné blaho.

Z doby Nové říše (asi 1543–1080 př. n. l.) se dochovala znázornění tanečnic a hudebnic, které mají na stehně malou stylizovanou podobu boha Bese (obr. 6). Jednalo se o ochranného trpasličího boha s korunou ze vztyčených pštrosích per na hlavě, s dlouhými vlasy, téměř lvím obličejem, mohutným plnovousem a vyplazeným jazykem (obr. 5). Bes byl oblíbeným a hojně uctívaným ochráncem rodiček, dětí a domácností a bohem hudby a tance (obr. 7). Zaručoval plodnost a odvracel zlo. Etymologie jeho jména je také spatřována v egyptském slově besa, „střežit, chránit, hlídat“. Symbolika Besovy podoby na stehnech zmíněných žen je tedy zřejmá. To, že jde výhradně o tanečnice a hudebnice, je dané prostě tím, že právě ony byly na rozdíl od jiných žen zobrazované s obnaženýma nohama. Otázkou však zůstává, jakým způsobem byla Besova podoba na stehnech žen provedena. Tetování je jen jednou z možností.

Jediným spolehlivým a přesvědčivým důkazem tetování ve starém Egyptě zůstávají tetované mumie, a těmi jsou pouze ony zmíněné čtyři z Dér el-Bahrí, které pocházejí z faraonských dob. Pro úplnost však musíme ještě zmínit tetovaný fragment ženské mumie, který nalezl při výzkumu núbijského pohřebiště poblíž vesnice Kubánu (hrob č. 271 v pohřebišti 110) britský egyptolog Cecil M. Firth již r. 1910. Toto pohřebiště, které 100 km jižně od Asuánu pohltily vody Násirova přehradního jezera, náleželo núbijské kulturní skupině C, jejíž lidnaté, útočné a velice obávané kmeny obývaly oblast mezi 1. a 2. nilským kataraktem v období přibližně 2200–1500 př. n. l. Egypťané se s nimi při své expanzi na jih pravidelně střetávali a není divu, že právě v Kubánu vybudovali mohutnou pevnost, zvláště když odtud vedla hlavní přístupová cesta ke zlatým dolům ve Wádí Allákí. Nicméně nalezená mumie blíže neznámé příslušnice jednoho z kmenů této núbijské kulturní skupiny měla na břichu vytetované tečky a čárky seřazené do geometrických obrazců (trojúhelníků a kosočtverců), které se podobají tetování čtyř žen z Dér el-Bahrí a dekoraci dobových plastik nahých žen z Egypta a Núbie. Núbijské kulturní skupině C náleží i zbytky mumifikovaného těla 30–50leté ženy, nedávno objevené v hornoegyptské Hierakonpoli (dnešním Kóm el-Ahmaru). Opět jde o tetování sestávající z teček a čárek na dochovaném ženině levém boku, hrudi, paži a ruce.

Mnohem pozdější jsou ženské mumie vykazující zbytky tetování na obličeji, zápěstí a rukou, které byly nalezeny v hornoegyptském Hauwawíši (asi 470 km jižně od Káhiry) a pocházející až z ptolemaiovské (řecké) doby (305–30 př. n. l.). V těchto několika případech lze však předpokládat řecké a perské vlivy. V Núbii jsou ještě doložené tetované mumie dívek a žen (s nejistě identifikovaným pohlavím), datované do Merojské doby (350 př. n. l. – 350 n. l.). V súdánské lokalitě Akša je v rámci akce na záchranu památek ohrožených stoupajícími vodami Nilu v souvislosti s budováním Vysoké přehrady u Asuánu objevila v letech 1960–1961 francouzsko-argentinská archeologická expedice vedená Andrém Vilou. Vytetované tečky a čárky opět vytvářely blíže neidentifikovatelné geometrické obrazce na obličeji, hrudi, břichu a rukou deseti mumií merojské populace (obr. 8).

V tomto směru dosti překvapivý objev oznámil r. 1969 na stránkách časopisu Science americký antropolog George J. Armelagos. Podařilo se mu totiž odhalit tetování na mumifikované stehenní části nohy neznámého muže (!), který náležel k ballánské kultuře skupiny X, jež vzkvétala v Dolní (súdánské) Núbii mezi 4.–6. stoletím n. l., takže časově pokrývala konec Merojské doby a počátek křesťanské éry. Tentokrát mělo tetování podobu svisle uspořádaných kroužků, někdy s tečkami uprostřed.

Jediný dochovaný egyptský ikonografický pramen by mohl dokazovat tetování (?) na rukou a nohou podmaněných libyjských náčelníků zobrazených na glazurovaných fajánsových tabulkách nalezených v palácovém a chrámovém komplexu Ramesse (III.) Vesermaatrea Meriamona (vládl asi 1185–1153 př. n. l.) v Medínit Habu a dnes uložených v Egyptském muzeu v Káhiře. Nelogicky přitom působí existující výklad některých tetovaných (?) geometrických vzorů na tělech Libyjců jako symbolu egyptské bohyně lovu a války Neity, který má podobu dvou luků a štítu, někdy dvou zkřížených šípů.

Tetování na egyptských mumiích je tmavomodré až černé. Pigment vpravovaný do podkoží se připravoval z uhlíku a sazí seškrábaných ze svítilen a varných hrnců, smíchaných s olejem. Při aplikaci se jistě používaly hrotité nástroje, tedy jeden nebo více hrotů z mědi či bronzu. Takové nástroje byly v Egyptě skutečně nalezeny, avšak jejich použití jako „tetovacích jehel“ se přirozeně nedá prokázat. Platí to jak o ostrém pazourkovém úštěpu nebo rybí kosti vsazené do dřevěné rukojeti (přibližně 3000 př. n. l.), nyní uložených v Petrieho sbírce na londýnské University College, tak o pěti měděných hrotech tvořících součást výbavy předdynastického ženského pohřbu (okolo 3200 př. n. l.) objeveného egyptsko-britskou expedicí v letech 1998–1999 v Kafr Hasan Dáwúdu ve východní části nilské delty.

Jistě není třeba připomínat, jaká hygienická rizika tehdy musel přinášet proces tetování, nemluvě o omezených možnostech snižování prahu bolesti. Zde je jistě na místě připomenout si slova vynikajícího znalce staroegyptské medicíny Wolfharta Westendorfa (z roku 2000), o nichž se v mnoha souvislostech stále přesvědčujeme, když společně s antropologem Evženem Strouhalem a egyptoložkou Hanou Vymazalovou připravujeme další svazky Lékařství starých Egypťanů: „Když si představíme situaci, v níž žil lid na Nilu, tak se dnes musíme skoro divit, že vůbec přežil a mohl se stát velmocí Starého Orientu.“

Na rozdíl od zmíněných hmotných a ikonografických pramenů jsme na tom ještě hůře s písemnými doklady. V egyptských textech se totiž tetování nikde nezmiňuje. Jedinou výjimkou by mohl být Bremnerův-Rhindův papyrus Britského muzea v Londýně (č. 10188), kde se v písních bohyň Esety a Nebthety uvádí: Jejich jméno je napsáno (zaznamenáno, vyznačeno) na jejich pažích (ramenou) jako Eset a Nebthet. Potíž spočívá v tom, že není jasné, jakou technikou bylo jméno na pažích „napsáno“. Na žádné z tisíců dochovaných zobrazení obou bohyň také není vyznačeno žádné zdobení jejich těl. Papyrus navíc pochází až ze 4. století př. n. l., i když archaizující jazyk by mohl odkazovat na starší textovou předlohu. Pro úplnost dodáme, že od tetování musíme odlišit vypalování znamení („cejchování“), které i ve starém Egyptě sloužilo zvláště v pozdějších obdobích k označení otroků, válečných zajatců a dobytka.

Co tedy říci závěrem? Když předdynastické (před rokem 3150 př. n. l.) ženské terakoty nakádských kultur, zdobené geometrickými, rostlinnými a zvířecími motivy, nelze považovat za doklad tetování, pak teprve z faraonské doby pocházejí prokazatelné doklady tetování, a těmi jsou čtyři tetované ženské mumie z období kolem roku 2000 př. n. l. Pokud budeme za skutečné tetování (což je přece jenom sporné) považovat dekoraci drobných nahých ženských plastik (asi 2000– 1500 př. n. l.) a maleb tanečnic a hudebnic (asi 1500–1000 př. n. l.), pak máme doloženo tetování Egypťanek během celého 2. tisíciletí př. n. l. Odůvodnění a význam ženského tetování je potom třeba hledat ve spojitosti s Hathorou, Tueretou a Besem, ochrannými ženskými a rodinnými božstvy, která měla zajistit trvalou lásku a šťastnou volbu životního partnera, klidné těhotenství, bezpečný porod, zdraví a dlouhý život narozeného dítěte. Toho bylo jistě zapotřebí, zvláště když zvážíme všechna zdravotní rizika, kterým byli vystaveni prostí lidé, jejichž průměrná délka života se pohybovala mezi 20–25 lety, u vyšší společenské vrstvy mezi 30–35 lety. Vedle boží ochrany však tetované ženské tělo mělo nepochybně působit i esteticky a eroticky, a tak zvýrazňovat jeho půvab a krásu.

Literatura

Carolyn Graves-Brown, Dancing For Hathor. Women in Ancient Egypt. Continuum, London, New York 2010.

Louis Keimer, Remarques sur le tatouage dans l`Égypte ancienne. IFAO, Le Caire 1948.

Lise Manniche, Sexual Life in Ancient Egypt. KPI, London, New York 1987.

Arnold Rubin (ed.), Marks of Civilization: Artistic Transformation of the Human Body. Museum of Cultural History, University of California, Los Angeles 1988.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Břetislav Vachala

Prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc., (*1952) vystudoval egyptologii a arabštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Je členem Českého egyptologického ústavu UK a pravidelně se podílí na organizování jeho archeologických expedic do Abúsíru. Zabývá se egyptskou filologií, paleografií, literaturou, archeologií a egyptskými dějinami, které též přednáší na FF UK v Praze. Je autorem řady publikací o starém Egyptě
Vachala Břetislav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné